Motiv je slovo, které lze charakterizovat rozdílně. Já se dnes budu zabývat tím, co motivuje (motivovalo) někoho k tomu, aby něco sepsal. Písmo je vynález z dob nám již hodně vzdálených, což dokazuje, že již dříve lidé cítili potřebu něco zaznamenat. Dnes mnoho našich myšlenek zaznamenáváme na internet a je snažší sdělit do okolí to, co vnímáme jako potřebné dál předat. Spisovatelé to měli těžší. Neměli vždy jistotu, že tiskař/vydavatel umožní vydání jeho knihy, a tak mnohé, co chtěl svému okolí sdělit se mu sdělit nepodařilo, ale i u těch spisovatelů se třeba časem podařilo, aby jejich nevytištěné myšlenky s postupem času spatřily světlo světa. Co vedlo spisovatele k psaní knih? Musel bych znát všechny osobně, aby má odpověď byla zcela přesná, ale myslím, že jeden z motivů byl všem společný. Měli potřebu prostřednictvím svých textů své čtenáře k něčemu vyburcovat.

Kam kráčíš? Tuto otázku si lidé kladou již dlouhá staletí. Já si tuto otázku kladu také, ale sám nevím, kam kráčím. Ostatně také proto si kladu tu starodávnou otázku: "Kam kráčíš?" Směr může mít společnost, směr mohu mít já, ale směr může mít i můj blog. Nejprve zamířím ke směřování mého blogu:

Směřování mého blogu je a bude závislé i na směřování mého života.

Předpojatý názor zní takto: "Každý, kdo věří konspiračním teoriím nebo je rozšiřuje je nebezpečným psychopatem, který ohrožuje své okolí" nebo takto: "Odpůrci konspiračních teorií vysílají signál:  "Potřebujeme pouze takovou společnost, která se nechá opíjet rohlíkem, a která bude věřit všem propagandám mainstreamového tisku". Oba takto prezentované názory poukazují na momentální nebo trvale omezenou mysl. Mysl, která odmítá diskutovat, přít se či vyslechnout jiné názory se nedá označit za mysl otevřenou. Jak je to vlastně s konspiračními teoriemi?

 Návrat do reality bývá krutý, ale je-li člověk částečně odtržen od civilizace, tak ho to velmi posilní, obzvláště po psychické stránce. Chci moc poděkovat těm, díky kterým jsem měl tuto příležitost. Z již napsaného jasně vyplývá, že v předchozích dnech jsem byl částečně odtržen od civilizace a moc mně to pomohlo. Je velmi osvěžující a oddechové být v prostředí, kde je jen velmi omezený signál, a kde se lze jen s velkými potížemi připojit k internetu. Je pravda, že dnes internet sehrává důležitou roli, a že bez internetu dnes lze vykonat bez internetu stále méně úkonů, ale krátkodobě se dostat jen k mailům a málokdy a ještě čekat velmi dlouhou dobu opravdu zotaví.

Práh představuje přechod a překročení prahu představuje rozhodnutí a ta rozhodnutí nám mohou posléze vrtat hlavou, jelikož se nám vždy nemusí podařit správně odhadnout, co který náš krok může znamenat, ale i přes štastná a nezdařená překročení prahů je třeba uvědomovat si jedinečnost okamžiku a jedno přísloví právě říká: "Žij okamžikem, protože ta chvíle, kterou právě prožíváš už se nikdy nevrátí." Zní to tak banálně a klišoidně, a přitom se v tom ukrývá hluboké poselství a zřejmě i starodávná lidská zkušenost. Každý se jistě rozpomene na nějakou svou chvíli, kdy brblal, a dnes zpětně hodnotí tuto situaci jako příjemnou. Říká si, že by zase rád viděl toho (tu) či onoho (onu).... a prohodil s nimi pár slov, a buď již tato možnost bohužel neexistuje vůbec nebo je složitá, jelikož dotyčná/ý/í jsou třeba ve vzdálené zemi, a proto je třeba umět vychutnat si každou chvíli, kdy můžeme být s někým, kdo nám je blízký či někým, koho máme rádi, protože ta chvíle se již opravdu nemusí opakovat, ale my lidé jsme nepoučitelní a neustále si říkáme, že je čas, a pak se nestačíme divit, jak brzy nastane time-out.

Měl jsem dnes špatný pocit, ale nakonec se mně přeci jen podařilo těsně zvítězit v další malé bitvě. Někdy se, ale i přes snahy výsledky nedostavují, a pak se běduje nad tím, jak se všechno bortí pod rukama, ale já dnes plakat nad předchozími malými prohranými bitvami plakat nebudu, nýbrž napíšu, co mě vede k onomu drobnému pozitivismu, ale kromě toho se budu zabývat i mladými lidmi.

Rok 2010 se chýlí ke svému konci, ale jde vycítit, že se chystá nějaký velký zvrat. Roku 2010 totiž odešlo mnoho lidí, které jsem znal po celý svůj život. Samozřejmě jim nebylo dvacet a jedna ta paní odešla nedávno v nedožitých 87 letech. Tato paní už na tom, ale byla opravdu velmi špatně. Neměla ponětí o sobě, okolí nepoznávala, její chování bylo přinejmenším podivné. Byla vždy takovou detektivkou, která měla o všem přehled a její energii jí mohl leckdo závidět, ale poslední dobou se už ta vitalita ztrácela a jenom konflikty s ní setrvávaly. Tato paní byla vždy konfliktní. 

Dochází-li ke zvratům, pak to znepokojuje, jelikož člověk nemůže tušit, kam tyto zvraty povedou.