Spytihnev-vlidny | Spytihněv Vlídný

V jakém jsem stavu? V takovém rozpolceném, ale myslím si, že to dnes nebývá neobvyklé. Lidé dnes mají málo jistot a tak raději moc neplánují  - já jsem relativně mladý a přesto říkám, že každý den může být poslední a vůbec mně přitom nepřipadá, že by to byla nějaká negativní myšlenka. Negativních myšlenek mě však napadá dost, avšak zároveň u mě dochází i k dalšímu pocitu toho, že jednoho dne budu přiměn k následujícímu uvažování: "měl jsem se dobře, akorát jsem to nevěděl" - , neboť mohou přijít i extrémně kritické situace a bude otázkou, zda si s nimi dovedu poradit. Rok 2015 pro mě začal velmi úspěšně, ale následně sice docházelo k dílčím úspěchům, avšak se mně zdá, že pokračování tohoto roku u mě zatím probíhá ve stylu: pohybuji se ve vysoké výšce na houpajícím se laně v polovině bez jištění a zatím jsem nespadl, pouze mnohokrát klopýtl a jen čekám, kdy dojde k pádu.

Většina mladých lidí ignoruje volby a politiku, ale nelze se tomu divit, protože bez ohledu na stranické tričko jdou politici spíše proti zájmům mladých (Mládí se těžko přesně věkově vymezuje, považujme tedy v tomto textu mládí za období od 16-ti do 30-ti let věku). Politici se totiž mladým snaží znepřístupňovat vzdělávání např. snahou o zrušení některých maturitních oborů či snahou o zvyšování finanční spoluúčasti studentů formou zvyšování cen za dopravu a ubytování, studijní pomůcky či formou zavádění nových poplatků spojených se studiem.     

Systém vzdělávání je složité téma a vzdělávací systém není dobré příliš rychle od základu bortit. České školství je ve vleku neustálých pomluv o tom, že je nekvalitní - domnívám se, že by do České republiky nepřijíždělo tolik zahraničních studentů na výměnné pobyty, kdyby bylo naše školství opravdu tak nekvalitní, jak se tvrdí.

Dlouhá léta se tvrdilo, že vyšší vzdělání znamená vyšší šance na trhu práce a najednou se začalo tvrdit, že zapotřebí jsou jenom řemeslníci, ačkoliv jednu dobu bylo řemeslo neprávem nástrojem posměchu. Nyní jsou často neprávem nástrojem posměchu zase lidé s vysokoškolským vzděláním, na které je mnohdy pohlíženo jako na flákače, přičemž se neocení, že na své cestě za vysokoškolským vzděláním museli také často projít trnitou cestu plnou námahy a mnohdy i plnou slziček, aby se jim podařilo dosáhnout toho cíle v podobě vysokoškolského vzdělání. Možná mě někdo ze čtenářů zkritizuje za to, že jsem až příliš humanitní, ale domnívám se, že by člověk neměl být terčem posměchu a to bez ohledu na to, jaké kvalifikace dosáhl.

Domnívám se, že vzdělávání by mělo být především o šancích - nikomu by tedy nemělo být upíráno právo pokoušet se o úspěšné složení maturitní zkoušky a to bez ohledu na to, o jaký druh školy sekundárního typu se jedná. Maturita dnes bývá často považovaná za nutné minimum k prosazení se na trhu práce a třeba i na portálu MPSV si lze ověřit, že se v některých profesích zvyšují nároky na kvalifikaci - na úklidové práce (tím je nechci nijak zesměšnit, jsou také velice důležité) dříve běžně stačila ukončená základní škola - dnes je stále obvyklejší, že i na tyto pozice je požadován minimálně výuční list. 

Jsem přesvědčený, že se mladým lidem nemají uzavírat cesty např. rušením nástavbových oborů. Spíše bych omezil to, ať si mladí dělají v denní formě druhý výuční list nebo druhou maturitu (v tomto případě bych souhlasil s tím, aby se na ně třeba již nevztahovala sleva na MHD. apod.) S překračováním doby studia bych byl opatrný - větší penalizace by měla hrozit, jen pokud mladí studium bezdůvodně přerušují či prodlužují. Studium v zahraničí či vážnou nemoc považuji za ospravedlnitelný důvod k prodloužení studia.         

Neměli bychom tvrdit, že některé lidi nepotřebujeme - objevují-li se taková tvrzení, pak se nelze divit tomu, že stále více (nejen mladých) lidí propadá sklíčenosti, úzkostem, depresím. Také se poté nelze divit tomu, že stále přibývá lidí se sebevražednými myšlenkami: Jak se asi mohou cítit lidé, kterým je neustále předhazováno, jak nejsou prospěšní pro společnost?

Nepodaří-li se někomu uspět u maturity, pak jde bezpochyby o bolestnou záležitost. Mnoha nástavbovým studentům se to bohužel stává, ale i přesto se domnívám, že zrušení nástavbových studií by ještě zvýšilo nezájem o učební obory. Mnozí rodiče nechtějí dávat své děti na učební obory, jelikož se obávají, že jejich děti budou navštěvovat školu s převážně velice problematickými spolužáky. Zrušení nástavbových studií by znamenalo navíc zvýšení motivace rodičů neposílat děti na učební obory, jelikož by byla omezena prostupnost vzdělávacím systémem. Mluví se sice o zavedení mistrovské zkoušky po třech letech praxe s možností pokračovat v professional college, ale zapomíná se na jednu podstatnou záležitost s tím související - absolventi netechnických učňovských oborů mají problém získat práci (a tím praxi), protože nemají praxi. U netechnických učňovských oborů se často požaduje pro přijetí na pracovní pozici praxe minimálně i 3, až 5 let. Nelze tedy zjistit, po kolika reálných letech by tedy vyučeným bylo skutečně umožněno vykonat mistrovskou zkoušku. 

Za problém v souvislosti s maturitami považuji předpoklad, že maturity dělají jen mladí lidé. Domnívám se, že by při sestavování maturitních testů a dalších maturitních zadání měl být brán zřetel na to, zda maturity budou vykonávat lidé z denní či dálkové formy studia. 

Mladí lidé a praxe? - To je opravdu kámen úrazu, ale omezování přístupu ke vzdělání opravdu nevnímám jako správné řešení. Jako částečné východisko bych vnímal větší spolupráci firem se školami v sekundárním i terciárním vzdělávání. Spolupráce s firmami by však neměla sekundární a terciární školství proměňovat ve školství nevzdělávací - tím chci vyjádřit své neztotožnění se se stále častěji prosazovanou myšlenkou o dokonalosti internetu, kde lze najít veškeré informace v domnění, že se vždy jedná o informace relevantní. Velkou výhodou, ale zároveň i velkou nevýhodou internetu je, že si na něj může přispívat kdokoliv a šířit tak kyberprostorem jakékoli informace, aniž by proběhly předchozí korektury. Knihy sice také mohou obsahovat i nerelevantní informace, avšak procházejí korekturami, úpravami, doplněnými a rozšířenými vydáními, a tak se domnívám, že při srovnávání informací z knih se lze dříve dobrat relevantního výsledku a správného úsudku o věrohodných informacích. Kniha by i přes větší spolupráci firem se školami měla zůstat ve školství dominantním médiem. To, zda se bude užívat její klasická tištěná forma či pro záda a obývající pokoje snesitelnější elektronická forma, bych už nechal na zvážení každého jednotlivce.        

Za dobré opatření v boji s nezaměstnaností mladých bych považoval zavedení povinných dvouletých stáží ihned po ukončení studia.

Kolik mám ještě dní, než-li přijde ten poslední? Klást si dennodenně tuto otázku je poněkud depresivní, avšak hodně lidí si jí zřejmě někdy položí. Dnes se zdá býti tato otázka opět velmi naléhavou a aktuální. "Morituri te salutant" se obvykle překládá takto: "na smrt jdoucí Tě zdraví" a část české populace (nelze to přesně určit na procenta) si přeje, aby se tímto pozdravem začalo opět zdravit hodně lidí v zemi české. Už opět si přejeme hnát lidi do války a už opět z mnohých úst zní, že střelba samopaly se děje ve jménu humanity. Část české populace si přeje, ať muži i ženy především ve věku 18 - 30 let musejí zbytečně umírat. Jenže je škoda každého lidského života a obzvláště mladého života. Je zapotřebí, aby více rozhodovacích pravomocí měli ženy - matky, protože lze předpokládat, že ženy-matky ve velké většině nebudou hnát své děti vstříc smrti. 

Já osobně si nepřeji revoluci ani povstání, protože dobré ideály "rovnosti, volnosti, a bratrství" se často změní ve zbytečné prolévání mnoha krve. A domnívám se, že by bylo spravedlivé, kdyby ty, jenž provolávají "válku, válku, boj, boj, boj, boj" stihla Bílá nemoc. Mrzí mě, že jsme neochotní poučit se, a že i přes historické zkušenosti věříme tomu, že násilí a zabíjení muže něco vyřešit. Už v řecké mytologii předpovídala věštkyně Kassandra ponurý konec války, ale byla to žena, a tak jí žádný násilnický muž nechtěl naslouchat. 

Prostředí, kde je člověk nucen, aby používal zbraně, je prostředím, kde má člověk možnost použít zbraň proti sobě. Každého lidského života je škoda, ale zároveň je také lépe nechat se zabít, než-li někoho zabít. 

Jsem smutný z toho, že část české populace se domnívá, že vraždit jménem rodné země, je projevem vlastenectví. Já se domnívám, že lásku k vlasti lze prezentovat i jinými způsoby, než-li se zbraní v ruce. Nějaký bližší citový vztah ke své rodné zemi (vlasti, domovině) si dle mého názoru člověk uvědomí teprve tehdy, když se na delší dobu ocitne v cizině. Tehdy si řekne - tu svou rodnou zemi mám velice rád a to i přes všechno to, s čímž  mám problém se ztotožnit. Nějaké dřívější úvahy o emigraci se poté zdají býti liché, protože každá země světa má svá pozitivní i negativní zákoutí.