Spytihnev-vlidny | Spytihněv doporučuje "Osm týdnů v blázinci"

Každá doba je zlá. Dobrá doba neexistuje. Lidé totiž po staletí válčí a žádné století bohužel nebylo a ani to současné bohužel není stoletím míru. Lidé po staletí jenom válčí a soupeří v tom, kdo je lepší. Lidé se po staletí jenom hodnotí, ponižují a pohrdá se jimi. Častokrát jsou lidé donuceni podrobovat se nedobrovolně všelijakým výcvikům, kde musí podstupovat ponižování. Na lidi je po staletí činěn často takový nátlak, že už ho neunesou a sesypou se a stát se to může, každému - i těm, kteří si namlouvají, že oni se psychicky zhroutit nikdy nemohou. Nemoci duše jsou stále častější o nemocích duše si lze přečíst i knihu "Osm týdnů v Blázinci" od "Evy Lohmann", která vyšla v německém originále pod názvem "Acht Wochen verrückt", a která byla "Helenou Čížkovou" precizně přeložena do českého jazyka. První kapitola knihy na mě působila trochu rozvláčně, ale počínaje druhou kapitolou jsem se od knihy nemohl odtrhnout.

Kniha je autobiografickým příběhem Evy Lohmann. Hlavní hrdinka se v českém překladu knihy jmenuje Mila. Mila je ambiciózní, pracovitá, ale její práce už jí více netěší. Je si však vědoma, že se nachází v době uprostřed hospodářské krize, a tak přeci nemůže zahodit lukrativní zaměstnání. Mila je na sebe přísná, snaží se dělat v práci všechny úkoly bezchybně, dát si navíc nějaké přesčasy a snaží se podrobit se nárokům, která na ní klade rodina a společnost. Jenže si začíná připadat stále více osamělá a unavená. Skončí na psychosomatické klinice s diagnózou deprese a snaží se společně se svým terapeutem rozkličovat kořeny své deprese a její terapeut jí ujišťuje, že deprese většinou nepřichází jen tak sama od sebe, ale většinou jí předchází nějaký spouštěč. Mila je dotazovaná, zda někdy chtěla spáchat sebevraždu a říká, že na to pomyslela, ale neměla sílu na to, aby vymýšlela, jakým způsobem sebevraždu spáchá - dle terapeuta se jedná o pasivní sebevražedné myšlenky.

Mila se dostala na psychosomatickou kliniku, když jí nebylo ještě ani 30 let - a pak, že mládí je vždy dravé a optimistické. Někdy je velmi slabé a křehké, a jak už psal Fráňa Šrámek - okolo mládí by se mělo chodit po špičkách, nikoliv řinčet řetězy. I člověka, který je mladý a má celý život takzvaně před sebou někdy může něco trápit (i pokud se z hlediska některých jedná o prkotiny) natolik, aby podléhal depresím.  

Mila se na klinice setkává s různými spolupacientky a poměrně často se jedná o anorektičky a bulimičky. 

I přesto, že kniha pojednává o velice závažné tématice, lze narazit na pasáže, které možná i pobaví, např.:

"Dřív to býval tenký hoch, a dnes je z něho hroch"

"Dodnes se v jídelně necítím dobře. Z velké části za to mohou bulimičky a anorektičky, jejichž pohledy na sobě cítím, když stojím u bufetu. Každý tu pozoruje každého. Kdo toho kolik sní a co z toho by si měl raději odpustit? O některých obézních pacientech vím, že se chodí najíst dvakrát, nejdřív do levého a krátce poté ještě do pravého křídla jídelny. Jednou menu číslo jedna, poté menu číslo dvě. Nikdo si ničeho nevšímne a všichni - včetně tlouštíků samotných - se podivují, že nehubnou."