Trapasy a senzace – po tom se dlouhodobě a intenzivně lační. Ale komu z nás je příjemné, pokud si uděláme ostudu nebo nějaký trapas? Zřejmě a pochopitelně většině lidí ne, ale když si trapas trhne někdo jiný, tak to je hned důvodů k posměškům. Možná tímto tvrzením někomu připadám jako náfuka bez smyslu pro humor, ale já mám humor rád, pokud to není humor, který vysloveně někomu ubližuje a já považuji za smutné, že mnoha lidem imponuje úplně nejvíce právě humor, který může silně zraňovat. Je sice pochopitelné, že v určitém věku a určitých situacích nám lidem – bytostem nedokonalým, prý rozumným, něco nemusí docvaknout, a právě proto by se při vyhodnocování situace mělo zohlednit, kdy, a za jakých okolností se uskutečnila, než se začnou vyvozovat ukvapené závěry – je velmi snadné a svůdné nechat se zlákat k odsuzování a škatulkování někoho, ale i pro mne samotného je dobré si připomenout, že člověk mnohokrát nemá ani potuchy o tom, co se děje za zavřenými dveřmi a dále si připomenout, že jakékoliv chování kteréhokoliv člověka má své příčiny, které mohou být psychického, věkového, náboženského i jiného původu.

Jde-li někdo proti hlavnímu proudu, stane se s poměrně velikou pravděpodobností terčem posměchu, a neunese-li nepochopení pro nesplynutí s hlavním proudem, pak se může stát raději součástí davu, a obouvá si stejně jako ostatní boty s fajfkou, aby zapadl, ačkoliv verbálně zcela protikladně tvrdí, že je svůj, individuální a nechce být jako ostatní.

Říká se, že píše-li člověk příliš často, může to být ke škodě jeho písemné produkci. Ano, je tady riziko častého opakování. Mám však zároveň pocit, že ať na blogu píšu s jakoukoliv intenzitou, tak v každém článku zopakuji minimálně jednou už dříve popsanou myšlenku. Nicméně čas rychle plyne, já se v průběhu let vyvíjím a vyvíjí se i mé vnímání na některé věci.  "Všechno může být jinak" - kouzelná formulace, za kterou lze schovat mnohé. A když člověk s postupem času přemítá nad některými záležitostmi - může se i jeho vnímání některých dějů a názorů vyvinout tak, že si řekne - "všechno to může být jinak". Společnost je natolik složitá, že není vždy snadné porozumět jejím procesům. Slovo společnost při svém psaní často opakuji - jsem  přesvědčen o tom, že společnost existuje. Nedomnívám se, že mezi lidmi převládá individualismus. Ano, někdo je raději sám a jiný je raději obklopený lidmi, ale to že některý člověk bývá (někdy/často) raději sám ještě neznamená, že je individualista - možná by někdo nejraději vždy kopal jenom sám za sebe, ale ve světě lidí je to zařízené tak, že k tomu, aby člověk dospěl k nějakému cíli či dosáhl vyplnění nějakého přání, tak může tato svá přání proměnit ve skutečnost jenom tehdy, pokud koordinuje své kroky s lidmi, které na této cestě potřebuje. Říci "nikoho nepotřebuji" - je jen silácké prohlášení. Každý někoho potřebuje a je někým ovlivňován.

V neděli jsem v televizi viděl velmi intelektuální debaty (což se stává zřídka) a večer viděl zajímavý dokument. V jedné z těch intelektuálních debat se mimo jiné mluvilo o tom, že současná společnost potřebuje nějaké filosofy - buditele.

Večer koukaný dokument nesl titul "Ryba smrdí od hlavy" - dokument se mně velmi líbil, byl propracovaný, ale místy mně připadal hodně naivní. Domnívám se, že totiž nelze měnit něco, čeho je člověk součástí. Domnívám se, že nechce-li se člověk utrápit, tak se musí s některými záležitostmi jednoduše smířit a snažit se je přijímat, tak jak jsou. Věřím však v jedno - že je pravda, že co člověk zaseje, to i sklidí - co bylo komu kým zaseto, přinese odpovídající reakci. Má-li člověk pocit či ví-li, že mu na jeho "pozemku" byl někým "zaset pesticid", pak bude přirozené, že  se bude také snažit poškodit "zemědělskou plochu" škůdce, kterým mu bylo uškozeno. Naopak přijde-li někdo někomu na "pozemek" pomoci "se sázením rajčat či jiných dobrůtek", pak  se někdo kterému bylo pomoženo, také bude snažit pomoci. Zkráceně: věřím tomu, že v životě toho hodně funguje na bázi zpomaleného bumerangu. Věřím tomu, že energie (ať pozitivní či negativní) v člověku se přenáší i na jeho okolí. Také se domnívám, že je přirozené, že člověk má zpravidla tendenci odplácet dobro dobrem a zlo zlem. Málokdo je na takové výši, aby odplácel zlo dobrem a nastavoval někomu druhou tvář, pokud mu byla uštědřena rána.

I pouhé slovo se dnes může stát předmětem žaloby, ale já se domnívám, že nikdo nemá právo vlastnit slova. Společnost, kde by bylo možné vysoudit si slovo, by byla společností stálého strachu, kde by nebylo možné písemně ani ústně diskutovat, a kde by vládl jenom strach. Strach mívá někdy každý člověk a strach může mít i svá pozitiva, ale je-li člověk strachem doslova sžírán, pak je strach na škodu. 

Lidé bývají otevření i méně otevření, ať už se k něčemu vyjadřují ústní čí písemnou formou. Obvykle si taky kladou tyto dotazy: "Mám se k tomu vyjádřit?" "Mám o tom něco napsat?", a pokud už se o něčem jakoukoliv formou zmínili, není neobvyklé přemítání nad dotazy: "Neměl jsem si to raději nechat pro sebe?", "Neměl jsem to vyjádřit trochu jinak?" "Neměl jsem volit jiných slov?" - Sice nemá smysl řešit co by bylo, kdyby..., protože už se prostě stalo... a s tím nejde hnout, ale ze všeho si můžeme vzít ponaučení, ale jak již bylo řečeno v jednom kultovním animovaném seriálu: "své zkušenosti nazýváme svými chybami". Bylo by fajn, kdybychom to, co se stalo, hodnotili méně kriticky. Jsme přeci jenom lidé a lidé jsou omylní. Ano, děláme chyby, ale i to, co se zdá (zdálo) chybou, se může později projevit jako něco, co bylo správné. Na minulost se nemá zapomínat, ale sžírat se jí, je neefektivní - lehce se to píše, těžší je se dle toho řídit.

Dlouho jsem nic nenapsal, ale ať už člověk píše či říká cokoliv, často se dostává do zajetí sebe samého, neboť velice často opakuje ta samá slova a ty samé činy, ačkoliv si často sám sobě nalhává, že se nerad opakuje, přičemž často napodobuje papouška tím, že jenom pořád dokola opakuje jedno a totéž. Já si toho alespoň jsem vědomý a nelžu si v tom, že se nerad opakuji. Ve většině článků na tomto blogu jsem tohoto kalendářního roku bědoval a naříkal nad tím, jak musím řešit papíry. Jsem rád, že to vypadá, že minimálně do konce kalendářního roku mně na chvíli přestane věčný běh za papíry s razítkem či podpisem. Jsem příslušníkem zvláštní civilizace, která miluje papíry a i mně některé papíry udělají radost, ale je více těch papírů, které mně přiděla(va)jí starost. Ale nechám být papíry papíry a začnu se věnovat tomu, co stojí v nadpisu tohoto článku.

V brzké době se pravděpodobně dočkáme dalšího tragikomického dramatu na jevištích loutkového divadla zvaného noblesně politika. Představení bude nazvané předčasné volby. Já v předchozích letech spíše nechápal, jak lidé mohou chodit nevolit, když politika ovlivňuje jejich každodenní životy. Dnes stejně jako mnoho dalších jiných lidí nabývám stále silnějšího přesvědčení, že pravdu měli vždy ti s názorem, že volby by již dávno někdo zakázal, kdyby mohly něco změnit.  K volbám asi půjdu, ale mám pocit, že jakkýkoliv výsledek voleb bude špatný, neboť vznikne nějaký prapodivný slepenec a všichni budou přebíhat tam, kde pro ně bude "nejvíce kapat", a může se stát, že budou-li po těchto volbách vůbec ještě nějaké volby, pak nás opět čekají nějaké předčasné.

 Po dlouhé době píši dnes v mnoha zemích a mnoha krajích opravdu tropickém dni nový článeček k pohledu na společnost. Slovník spisovné češtiny online definuje společnost jako skupinu osob něčím spojených. V souvislosti se spojitostí :-) se dnes mnohdy užívá noblesního slova globalizace, což dle definice jednoho internetového slovníku cizích slov znamená propojování světa v jednu velkou společnost. A já sám osobně se domnívám, že v dnešním světě lze opravdu vidět stírání mnoha rozdílů a tak nějak se všechno proplétá se vším, ačkoliv ty pavučiny někdy dostávají i trhliny.

Není to příliš dávno, kdy jsem napsal článek s titulkem: "Promítačka". Reakcí na něj bylo, že já sám jsem promítačkou, která rozhoduje, zda se bude promítat horor, erotika, porno, romantický film, krimi, komedie či něco jiného. Já si však nejsem zcela jistý tím, zda-li mohu vždy sám ovlivnit, co se bude promítat. Lidé se během svých životů v podstatě neustále ocitají na pomyslném plátně, a na tom plátně obvykle hrají nějakou roli, kterou si někdo vyžádal. Všichni jsme herci a někteří své role zvládáme lépe, jiní hůře, protože záleží na tom, jak se s vyžadovanými rolemi dokážeme identifikovat. My lidé jsme v podstatě jenom hračkami, se kterými si nepřetržitě někdo zahrává, a kteří si nepřetržitě s někým zahrávají. Lidský život je hrou bez pravidel. Všechna lidská skutečnost je jen hra. Máloco je skutečné, ale je toho hodně pravděpodobného. A začneme-li nad něčím příliš přemýšlet či všímat si her v zákulisí, pak je zde připravená další hra a ta už je velice nebezpečná, protože může znamenat i ohrožení zdraví či života těch, kdož o těch hrách příliš přemýšlejí. Na ty se pak při těch hrách připravují různé pastičky, a ten, nad nímž sklapne past je poté ze hry na nějaký čas nebo trvale diskvalifikován.