V zajetí sebe samých

Dlouho jsem nic nenapsal, ale ať už člověk píše či říká cokoliv, často se dostává do zajetí sebe samého, neboť velice často opakuje ta samá slova a ty samé činy, ačkoliv si často sám sobě nalhává, že se nerad opakuje, přičemž často napodobuje papouška tím, že jenom pořád dokola opakuje jedno a totéž. Já si toho alespoň jsem vědomý a nelžu si v tom, že se nerad opakuji. Ve většině článků na tomto blogu jsem tohoto kalendářního roku bědoval a naříkal nad tím, jak musím řešit papíry. Jsem rád, že to vypadá, že minimálně do konce kalendářního roku mně na chvíli přestane věčný běh za papíry s razítkem či podpisem. Jsem příslušníkem zvláštní civilizace, která miluje papíry a i mně některé papíry udělají radost, ale je více těch papírů, které mně přiděla(va)jí starost. Ale nechám být papíry papíry a začnu se věnovat tomu, co stojí v nadpisu tohoto článku.

V tomto článku budu zevšeobecňovat a popisovat, jak to všeobecně vidím, takže ačkoliv píšu o někom nekonkrétním, zvu ho člověk, popíšu, jak se dostává do zajetí sebe samého a myslím si, že tady ta kritéria naplňuje nejenom jeden člověk. Člověk se už v raném dětství učí nějakým schématům, konstrukcím a ty pak sebou nese dál. Často se začíná točit v kruhu, ze kterého má problém vymanit se, a když se z toho kruhu vymaní, pak se začíná točit v kruhu jiném. Pořád, ale na něčem visí - stává se závislým na lásce, oblíbené činnosti a jiných záležitostech a méně si uvědomuje, jak tím sám sebe zároveň zatýká. Podle toho, jak intenzivně se s ním točí v kruzích, v nichž se ocitá, se odvíjí i to, jak se bude nadále chovat. A ať už se člověk cítí ukřivděn právem či neprávem, tak dostane-li našleháno v nějakém kruhu příliš velké množství ran, pak se stává i zapšklým. Myslím si, že téměř každý člověk se stává v určitých oblastech do jisté míry zapšklým a podrážděným a na některé záležitosti reaguje zpravidla iracionálně v důsledku nějakých negativních zkušeností, což může vést k různým iracionálním reakcím. Některé negativní zkušenosti s lidmi či jejich požadavky zanechají jizvu, která se nikdy nezhojí a ono se samo řekne: "nech to být", ale člověk nedokáže vždy překročit svůj stín, ačkoliv dovede mnohé snést a přetrpět, ale někdy už je překročena únosná mez, i když tu mez nelze vydefinovat a vyměřit. Nějaká automatická podrážděnost na určité podněty není příliš efektivní, jenomže pokud někomu bylo nějakým kruhem ublíženo, pak se zabořuje do zajetí sebe samého, neboť se brání tomu, co by ho mohlo znovu zavést na tu stezku, kterou již prošel a mohla by se ukázat správnou, ale pokud na nějaké stezce či v nějakém kruhu prožil člověk něco, co vnímal jako jeho ponižující, pak se takové stezce brání. V životě člověka je zcela přirozené, že prožije i mnoho nepěkného, ale proč by se měl člověk dobrovolně vydat na stezku, kde mu už jen domněle hrozí pocit ponížení v důsledku předchozích zkušeností? Brzdit, Brzdit, Brzdit, Stát, Stát, Stát a nikdy se nerozjet - taky takové mohou být důsledky toho, když se člověk dostává do zajetí sebe samého, ale člověka lze velmi snadno zatýkat takzvanou dobou určitou - tady musíš být rok, tady šest let, tady devět let, a pak se člověk snadno stává omezeným.

Pořád si opakuje, že potřebuje změnu, ale jakmile sebe nechá uzavřít do nějakého kruhu na hodně dlouhou dobu je často důsledkem to, že se mu začnou uzavírat obzory a jen přemýšlí nad tím, co by měl změnit, ale bohužel to aktivně nemění a často si pak zpětně vyčítá, kolik příležitostí si nechal protéct mezi prsty. Kruh lidského života je však také kruhem s dobou určitou a já říkávám, že lidský život je vždy krátký, i pokud trvá sto let. Jedna věc, ale na té době určité pozitivní je - to, že se kruhy uzavírají člověka aspoň občas donutí k tomu, aby měnil prostředí, a i když v jiném prostředí nemusí být tráva zelenější, je třeba se kouknout i do toho jiného prostředí a zakusit, jak to tam funguje, co nás tam traumatizuje, a co naopak těší, ale nejdůležitější je poznat různé lidi a s lidmi je to ve všech prostředích stejné - jsou lidé, se kterými si rozumíme, ale také lidé, se kterými se okamžiky sdílejí jen s velikými obtížemi. Změna prostředí nám však může pomoci poznat někoho, s kým bychom rádi sdíleli těch okamžiků, co nejvíce a vůbec nezáleží na tom, zda ten "někoho" je mužského či ženského pohlaví, ale ani na tom kolik mu nebo jí je let. V zajetí sebe sama si člověk taky někdy do hlavy vtluče nějakou přestřelenou konstrukci a bohužel si tak nechat ujít šanci na setkávání s lidmi, s nimiž se velice dobře sdílejí okamžiky. Zároveň si však je, ale třeba dávat na lidi pozor a počáteční nedůvěra k lidem může být užitečnější, než přílišná důvěřivost, protože  zapšklost, omezenost a zajetí sebe samého zapříčiňuje často nějaká negativní zkušenost s lidmi.