Hra a zahrávání si

Není to příliš dávno, kdy jsem napsal článek s titulkem: "Promítačka". Reakcí na něj bylo, že já sám jsem promítačkou, která rozhoduje, zda se bude promítat horor, erotika, porno, romantický film, krimi, komedie či něco jiného. Já si však nejsem zcela jistý tím, zda-li mohu vždy sám ovlivnit, co se bude promítat. Lidé se během svých životů v podstatě neustále ocitají na pomyslném plátně, a na tom plátně obvykle hrají nějakou roli, kterou si někdo vyžádal. Všichni jsme herci a někteří své role zvládáme lépe, jiní hůře, protože záleží na tom, jak se s vyžadovanými rolemi dokážeme identifikovat. My lidé jsme v podstatě jenom hračkami, se kterými si nepřetržitě někdo zahrává, a kteří si nepřetržitě s někým zahrávají. Lidský život je hrou bez pravidel. Všechna lidská skutečnost je jen hra. Máloco je skutečné, ale je toho hodně pravděpodobného. A začneme-li nad něčím příliš přemýšlet či všímat si her v zákulisí, pak je zde připravená další hra a ta už je velice nebezpečná, protože může znamenat i ohrožení zdraví či života těch, kdož o těch hrách příliš přemýšlejí. Na ty se pak při těch hrách připravují různé pastičky, a ten, nad nímž sklapne past je poté ze hry na nějaký čas nebo trvale diskvalifikován. Jeden můj kamarád říká, že děti jsou nejmocnějšími stvořeními světa - to jen tak mimochodem. Děti říkají, že si chtějí hrát či jdou si hrát, protože věci nazývají ještě pravými jmény a jsou autentické, jenomže až vyrostou pak se něco zlomí a některé dřív konané úkony už nenazývají hrami. Časté úkony při hraní se mohou stát i směrem vývoje do budoucna. Hraní si je relativně v pořádku, ale u některých lidí směruje jejich tendence k zahrávání si. V přísloví je to obvykle doprovozeno symbolikou ohně jakožto významného živlu, s nimž zahrávání si by mohlo vést k popáleninám a popáleniny prý bývají nejbolestivějšími úrazy. Zahrává-li si někdo s něčím i s někým vystavuje se, ať už v krátkodobém, střednědobém či dlouhodobém horizontu nebezpečí úrazu, ale ten obvykle nepochází odtamtud, kde visí cedule s nápisem Unfallsgefahr, ale obvykle z míst, kde by se to příliš nečekalo. Nastražení pastí se může rovnat zahrávání si, jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne a tady je právě další zajímavý moment - zahrává-li si někdo příliš často s někým či něčím, pak se může stát, že i on/ona/ono jednou bude podroben/a zahrávání si, a že mu/jí bude symbolicky utrženo ucho. Svět, v němž my Evropané momentálně žijeme je také hrou reklamních sloganů a domnívám se, že v následujícím jsme se opravdu dobrovolně rozhodli stát hrou mediálních zkratek: jsme veselí a hraví, pomáháme a chráníme, různá lákadla dělají radost malým stejně jako i dospělým a víme, za jakých okolností je dobrý den a tato hesla nazýváme koncepty a jsme schopní se domnívat, že tato stručná hesla jsou nápomocná k tomu, aby se vědělo, jaký je náš směr, a co je našim posláním. Občas však tyto prázdné formulace podrobíme kritice. Neúspěch ve hře může naštvat, a pak se také rozčilujeme. Všechny naše hry i hrátky skončí tak, že jednoho dne nastane situace, kdy The Game is over. V těchto a následujících dnech pak i pláčeme a taky si třeba i vyčítáme zachovali-li jsme při hře s názvem život ne zcela správně či dokonce nesportovně nebo rovnou neférově, jenomže v hře s názvem život se hraje o mnohem více, neboť je-li hra s názvem život u konce, pak už se nedá kliknout na tlačítko reset. Dle jednoho, údajně arabského přísloví platí, že stane-li se něco jednou, pak se to nemusí opakovat, ale stane-li se něco dvakrát, pak je pravděpodobné, že se to bude pořád dokola opakovat a já si myslím, že na tom může být dost pravdy. Domnívám se, že ani zahrávání si není nějakou nahodilou záležitostí, protože přemýšlí-li člověk hlouběji nad tím, co se mu kdy událo, tak se mu pak některé i zdánlivě nesouvisející události vynoří jako nějak propojené a dokonale do sebe zapadající. A kdybych neměl pocit, že si se mnou na určitých místech někdo zahrává, pak bych tento článek nesepsal a nezveřejnil. Když jsem se učil o absurdním divadle, byl jsem vůči této literární formě velice kritický, protože mně připadalo nesmyslné psát pořád o jednom a též a dokola to opakovat. Když se však nad tím zamýšlím teď, tak si říkám, že nic nevychází z reality více jako právě absurdní drama. Celý život je jakousi absurdní hrou, v němž stále dokola obsazujeme tytéž role a často opakujeme rutinní úkony a paradoxně nám to nemusí absurdní připadat.