Ke slovům a dotazům

I pouhé slovo se dnes může stát předmětem žaloby, ale já se domnívám, že nikdo nemá právo vlastnit slova. Společnost, kde by bylo možné vysoudit si slovo, by byla společností stálého strachu, kde by nebylo možné písemně ani ústně diskutovat, a kde by vládl jenom strach. Strach mívá někdy každý člověk a strach může mít i svá pozitiva, ale je-li člověk strachem doslova sžírán, pak je strach na škodu. 

Lidé bývají otevření i méně otevření, ať už se k něčemu vyjadřují ústní čí písemnou formou. Obvykle si taky kladou tyto dotazy: "Mám se k tomu vyjádřit?" "Mám o tom něco napsat?", a pokud už se o něčem jakoukoliv formou zmínili, není neobvyklé přemítání nad dotazy: "Neměl jsem si to raději nechat pro sebe?", "Neměl jsem to vyjádřit trochu jinak?" "Neměl jsem volit jiných slov?" - Sice nemá smysl řešit co by bylo, kdyby..., protože už se prostě stalo... a s tím nejde hnout, ale ze všeho si můžeme vzít ponaučení, ale jak již bylo řečeno v jednom kultovním animovaném seriálu: "své zkušenosti nazýváme svými chybami". Bylo by fajn, kdybychom to, co se stalo, hodnotili méně kriticky. Jsme přeci jenom lidé a lidé jsou omylní. Ano, děláme chyby, ale i to, co se zdá (zdálo) chybou, se může později projevit jako něco, co bylo správné. Na minulost se nemá zapomínat, ale sžírat se jí, je neefektivní - lehce se to píše, těžší je se dle toho řídit.

"Mám to říci?", "Nemám to říci?", "Mám to napsat"?, "Nemám to napsat?" a při rozhodnutí říci a napsat se objevuje zase otázka "Jak?" - Tyto autocenzurující otázky si pravděpodobně občas klade každý. Jsou motivované i strachem ("jak já budu vypadat?", "co si o mně pomyslí?", "není to nezdvořilé?") a kladení si těchto otázek se označuje za známku diplomacie. 

Jedna spisovatelka se k autocenzuře docela krásně vyjádřila v jedné ze svých básní: Ještě jsi tady, zahoď strach do vzduchu. Ještě můžeš milovat a darovat slova. Buď tím, čím jsi. Dávej to, co máš. 

Slyšel jsem před několika lety radu jednoho člověka: "Nestyďte se stydět se". Stud je prý zapříčiněn tím, že člověk udělal něco špatného. "Je ale stud vždy důsledkem udělání něčeho špatného?" Myslím si, že ne. "Ale lze vůbec přesně vydefinovat to, co je špatné a je důvod se za to stydět?"