Mírně kriticky - nejen k senzacechtivosti

Trapasy a senzace – po tom se dlouhodobě a intenzivně lační. Ale komu z nás je příjemné, pokud si uděláme ostudu nebo nějaký trapas? Zřejmě a pochopitelně většině lidí ne, ale když si trapas trhne někdo jiný, tak to je hned důvodů k posměškům. Možná tímto tvrzením někomu připadám jako náfuka bez smyslu pro humor, ale já mám humor rád, pokud to není humor, který vysloveně někomu ubližuje a já považuji za smutné, že mnoha lidem imponuje úplně nejvíce právě humor, který může silně zraňovat. Je sice pochopitelné, že v určitém věku a určitých situacích nám lidem – bytostem nedokonalým, prý rozumným, něco nemusí docvaknout, a právě proto by se při vyhodnocování situace mělo zohlednit, kdy, a za jakých okolností se uskutečnila, než se začnou vyvozovat ukvapené závěry – je velmi snadné a svůdné nechat se zlákat k odsuzování a škatulkování někoho, ale i pro mne samotného je dobré si připomenout, že člověk mnohokrát nemá ani potuchy o tom, co se děje za zavřenými dveřmi a dále si připomenout, že jakékoliv chování kteréhokoliv člověka má své příčiny, které mohou být psychického, věkového, náboženského i jiného původu.

Jde-li někdo proti hlavnímu proudu, stane se s poměrně velikou pravděpodobností terčem posměchu, a neunese-li nepochopení pro nesplynutí s hlavním proudem, pak se může stát raději součástí davu, a obouvá si stejně jako ostatní boty s fajfkou, aby zapadl, ačkoliv verbálně zcela protikladně tvrdí, že je svůj, individuální a nechce být jako ostatní.

Pokud si článek někdo čte, pravděpodobně si v duchu říká – takováto rádoby moudra bych také dovedl vnést do internetového prostoru – nikomu to neberu.

Nyní však chci přejít k tématu role médií v souvislosti se senzacemi a trapasy – lidé po  informacích či zábavě plné trapasů a senzací touží, a tak se média v rámci konkurenčního boje přetahují o to, kdo přijde s větším skandálem, větší senzací a nejlepším zostuzením nějaké osoby či i nějaké činnosti – na svém blogu jsem se několikrát dopustil kritiky médií, ale i já jsem jakožto blogger součástí mediálního prostoru a myslím si, že by mezi "sloupky na blozích" a "sloupcích v novinových článcích", stejně jako mezi seriozními a bulvárními tiskovinami měl být zřetelný a na první pohled patrný a jasně viditelný rozdíl. Také si myslím, že u bloggera lze tolerovat nějaký překlep a nějakou pravopisnou, stylistickou či gramatickou chybu.  Redakce veškerých novin včetně internetově přístupných by však měly velmi dbát na to, aby se tiskařský šotek vyskytoval velmi zřídka a nejlépe vůbec. Bohužel v některých novinách dnes objevíme zřetelně vyšší množství jazykových chyb, než na mnohých blozích.

Dále k mé kritice médií – považuji za velice problematické, pokud osoby působící ve vysokých politických funkcích kritizují novináře a obsah médií. Média by sice měla být nestranná, objektivní a předkládat stanoviska různých lidí a ty porovnávat, ale není žádným tajemstvím, že média nejen v Česku zpravidla bývají nakloněna konkrétním politickým směrům. Domnívám se tedy, že je lepší, aby vycházelo, co největší množství, ať již internetových či tištěných plátků, protože čím více jich je, tak o to větší je naděje na zastoupení širokého počtu politických názorů. Kritiku médií po obsahové stránce považuji za nebezpečnou z úst politiků, ale celkově se domnívám, že kritika jako celek někdy může být nebezpečná, ale jindy může být ku prospěchu. Každý potřebuje zpětnou vazbu, chce-li něco zdokonalovat.

Chtivost po trapasech a senzacích není vůbec nová, ale není trapas jako trapas a senzace jako senzace. Některým svým ostudám, trapasům a senzacím se lze zpětně zasmát a říci: "no, co už", ale měla by existovat i určitá mez, která by se překračovat neměla, ale dnes se i ta dříve seriózní média často sklání k bulvarizaci a já to vnímám jako obrovský problém. Nedomnívám se, že je v pořádku dehonestovat lidi a vymýšlet si o nich lži a pak je psát někde do tisku nebo vyvěšovat na internet či záměrně nafukovat a překrucovat něčí výroky.

Vyhrožování nebo vybízení k násilí či zabíjení považuji za přiměřené k tomu, ať se mají lidé na pozoru a za většiny okolností tady porozumím tomu, že se to nafukuje. Nerozumím však tomu pokud se příliš nafukuje, že někdy bylo někým řečeno něco ne zrovna diplomaticky. Domnívám se, že každý člověk včetně mě někdy sklouzne k tomu mluvit rychleji, než myslet.

Lidská touha po senzacích, trapasech a utrpení druhých způsobuje to, že příliš časté sledování televizních či internetových médií vede k vnímání světa venku v daleko negativnějších obrysech, než jakým je -  ano, lidé mají problémy, ale měli je ve všech etapách své existence, ačkoliv měli různé podoby, ale některé problémy, se kterými se dnes lidé potýkají, byly možná překvapivě velice podobné těm, se kterými se potýkají dnes. Je dobře, že média informují o tom špatném, ale je velice nesprávné, že se jim už příliš (byť do jisté míry z pochopitelných důvodů) nechce informovat o tom dobrém.

Vnímá-li člověk okolí jen na základě zpravodajství, pak se nelze divit, že podléhá negativismu, a že se u něj množí chmurné fantazie. Zároveň však chápu to, že mnoho je dnes opravdu nesnadné a není tedy lehké být pozitivním a také vnímám, že někdy je opravdu velice těžké nesklouzávat do pesimismu.

Článek zakončím dlouhými a zřejmě velmi naivně znějícími výzvami:

Važme si každého okamžiku, kdy máme důvod se smát.

Neberme se vždy příliš vážně.

Zkusme brát věci s nadhledem.

Zkusme vnímat svět jako místo, které není zase tak hrozné, jak bývá prezentováno.

Žádná kaše prý není tak horká, jak se uvaří, a tak berme věci tak jak jsou, i když je to často těžké.

Snažme se nedostat se vlastní ani cizí vinou do sra*ek. Pokud, už se do těch sra*ek dostaneme, pak se snažme vyhrabat se z nich.

Radujme se z každé maličkosti. Třeba z toho, že na loukách kvetou květiny či z toho, že naše cesta dopravním prostředkem dobře dopadla.

Výzvy jsou to krásné, těžší bude se jimi řídit, ale snad se pomohou.