Procesy ve společnosti jsou zpravidla přirozené

Říká se, že píše-li člověk příliš často, může to být ke škodě jeho písemné produkci. Ano, je tady riziko častého opakování. Mám však zároveň pocit, že ať na blogu píšu s jakoukoliv intenzitou, tak v každém článku zopakuji minimálně jednou už dříve popsanou myšlenku. Nicméně čas rychle plyne, já se v průběhu let vyvíjím a vyvíjí se i mé vnímání na některé věci.  "Všechno může být jinak" - kouzelná formulace, za kterou lze schovat mnohé. A když člověk s postupem času přemítá nad některými záležitostmi - může se i jeho vnímání některých dějů a názorů vyvinout tak, že si řekne - "všechno to může být jinak". Společnost je natolik složitá, že není vždy snadné porozumět jejím procesům. Slovo společnost při svém psaní často opakuji - jsem  přesvědčen o tom, že společnost existuje. Nedomnívám se, že mezi lidmi převládá individualismus. Ano, někdo je raději sám a jiný je raději obklopený lidmi, ale to že některý člověk bývá (někdy/často) raději sám ještě neznamená, že je individualista - možná by někdo nejraději vždy kopal jenom sám za sebe, ale ve světě lidí je to zařízené tak, že k tomu, aby člověk dospěl k nějakému cíli či dosáhl vyplnění nějakého přání, tak může tato svá přání proměnit ve skutečnost jenom tehdy, pokud koordinuje své kroky s lidmi, které na této cestě potřebuje. Říci "nikoho nepotřebuji" - je jen silácké prohlášení. Každý někoho potřebuje a je někým ovlivňován.

V neděli jsem v televizi viděl velmi intelektuální debaty (což se stává zřídka) a večer viděl zajímavý dokument. V jedné z těch intelektuálních debat se mimo jiné mluvilo o tom, že současná společnost potřebuje nějaké filosofy - buditele.

Večer koukaný dokument nesl titul "Ryba smrdí od hlavy" - dokument se mně velmi líbil, byl propracovaný, ale místy mně připadal hodně naivní. Domnívám se, že totiž nelze měnit něco, čeho je člověk součástí. Domnívám se, že nechce-li se člověk utrápit, tak se musí s některými záležitostmi jednoduše smířit a snažit se je přijímat, tak jak jsou. Věřím však v jedno - že je pravda, že co člověk zaseje, to i sklidí - co bylo komu kým zaseto, přinese odpovídající reakci. Má-li člověk pocit či ví-li, že mu na jeho "pozemku" byl někým "zaset pesticid", pak bude přirozené, že  se bude také snažit poškodit "zemědělskou plochu" škůdce, kterým mu bylo uškozeno. Naopak přijde-li někdo někomu na "pozemek" pomoci "se sázením rajčat či jiných dobrůtek", pak  se někdo kterému bylo pomoženo, také bude snažit pomoci. Zkráceně: věřím tomu, že v životě toho hodně funguje na bázi zpomaleného bumerangu. Věřím tomu, že energie (ať pozitivní či negativní) v člověku se přenáší i na jeho okolí. Také se domnívám, že je přirozené, že člověk má zpravidla tendenci odplácet dobro dobrem a zlo zlem. Málokdo je na takové výši, aby odplácel zlo dobrem a nastavoval někomu druhou tvář, pokud mu byla uštědřena rána.

Přesně před rokem mně v jedné tehdy velmi naléhavé záležitosti pomohl jeden člověk a viděl jsem ho tehdy poprvé a od té doby jsem s ním nikdy nemluvil - byl členem jednoho pomáhajícího týmu a také pomohl - Děkuji Ti, člověče! (I když si to zřejmě nikdy nepřečteš.) Díky tohoto člověka to bude zítra přesně rok od doby, co jsem poznal jednu milou paní a taky díky této paní mám na jedno místo převážně pozitivní vzpomínky, neboť tato paní mně vždy ochotně pomohla, když jsem potřeboval. Taky jí děkuji! Na tuto paní kontakt stále mám.  To, jak na nějaká místa vzpomínám, ovlivňuje i to, s jakými lidmi jsem s v těch místech setkal a je to přesně tak, že byl-li vůči mně někdo milý, také se budu snažit být milý a bude-li to možné, pak se mu či jí také budu snažit pomoci, až to bude zapotřebí. Budu-li mít pocit, že mně někde někým bylo ukřivděno, pak se takovému místu budu snažit vyhýbat a při vzpomínkách na místo křivdy (a ty v místě přítomné) budu vyzařovat velice negativní auru - a to také považuji za přirozený proces. Je velmi laciné říci, že není dobré být ukřivděný - ano, je třeba cvičit dovednost odpouštění a odpouštět, ale prostě zasáhne-li se příliš zranitelné místo a přežene-li se to, pak bývá odpouštět velice těžké.  

Přirozené také je, že člověka lze připodobnit k mnoha elementům - jasnu, polojasnu, oblačnu, vulkánu, dešti, bouřce, vichřici, tajfunu, sluníčku, mraku, duze, vzduchu, vodě, plameni, ohni a také si myslím, že se elementy často mísí, některé jsou stálejší, jiné se objevují zřídka, ale zároveň v každém okamžiku člověk může jeden ze zmíněných elementů ztělesňovat.