Po dlouhé době píši dnes v mnoha zemích a mnoha krajích opravdu tropickém dni nový článeček k pohledu na společnost. Slovník spisovné češtiny online definuje společnost jako skupinu osob něčím spojených. V souvislosti se spojitostí :-) se dnes mnohdy užívá noblesního slova globalizace, což dle definice jednoho internetového slovníku cizích slov znamená propojování světa v jednu velkou společnost. A já sám osobně se domnívám, že v dnešním světě lze opravdu vidět stírání mnoha rozdílů a tak nějak se všechno proplétá se vším, ačkoliv ty pavučiny někdy dostávají i trhliny.

Není to příliš dávno, kdy jsem napsal článek s titulkem: "Promítačka". Reakcí na něj bylo, že já sám jsem promítačkou, která rozhoduje, zda se bude promítat horor, erotika, porno, romantický film, krimi, komedie či něco jiného. Já si však nejsem zcela jistý tím, zda-li mohu vždy sám ovlivnit, co se bude promítat. Lidé se během svých životů v podstatě neustále ocitají na pomyslném plátně, a na tom plátně obvykle hrají nějakou roli, kterou si někdo vyžádal. Všichni jsme herci a někteří své role zvládáme lépe, jiní hůře, protože záleží na tom, jak se s vyžadovanými rolemi dokážeme identifikovat. My lidé jsme v podstatě jenom hračkami, se kterými si nepřetržitě někdo zahrává, a kteří si nepřetržitě s někým zahrávají. Lidský život je hrou bez pravidel. Všechna lidská skutečnost je jen hra. Máloco je skutečné, ale je toho hodně pravděpodobného. A začneme-li nad něčím příliš přemýšlet či všímat si her v zákulisí, pak je zde připravená další hra a ta už je velice nebezpečná, protože může znamenat i ohrožení zdraví či života těch, kdož o těch hrách příliš přemýšlejí. Na ty se pak při těch hrách připravují různé pastičky, a ten, nad nímž sklapne past je poté ze hry na nějaký čas nebo trvale diskvalifikován.

Dlouho jsem se neozval, ale tentokráte to už konečně bylo bohudík především díky zaneprázdnění příjemnými záležitostmi. Snad už to tak bude i nadále pokračovat, až do zbytečku toho času, který tady strávím. Čím mně je, ale pobyt tady systematicky znepříjemňován je množství byrokratických požadavků na mě kladených a už jsem opravdu nešťastný z toho, jak v jednom kuse musím vyplňovat nějaké papíry a dozvím-li se, že jsem v tom množství papírů na nějaký papír opomněl, pak už skutečně nejsem ani trochu vlídný, ale v mém vnitřku se mísí řádná dávka hněvu a znepokojení. Papír má velikou moc a je příčinou mnoha slz. Nedávno jsem obdržel dopis a pořádně jsem se vztekal v domnění, že po mně zase někdo chce nějaké přiblblé dokumenty a považoval to již za útok vůči mně, aniž bych dopis otevřel. Jsou-li po někom nepřetržitě vyžadované přiblblé papíry, pak už z toho začne člověk velmi obšírně šílet a jakkýkoliv požadavek na formuláře s jakýmsi bla, bla, bla.... už vnímá paranoidně jako útok. Paradoxem, ale je, že jsem se rozčiloval zcela zbytečně, protože obsah dopisu byl velice milý a byl jsem pozván na kafé a koláč. Kafé nepiji, ale čaj by snad byl také k dispozici. Na setkání se však nedostavím, jelikož mám v době setkání jiný povinný program. 

Papír má velikou moc a je příčinou mnoha neštěstí, slz a někdy i lidských tragédií, které mohou vést, až k sebevraždám. Ano, papír má takovou sílu, že dokáže ničit i lidské životy. Papír však může mít i pozitivní aspekty - naše evropská civilizace je posedlá poněkud prazvláštní touhou mít papíry. Čím více se nám v Evropě podaří nashromáždit papírů, o to úspěšnější si připadáme. A je pravda, že i já už nashromáždil nějaké papíry, ze kterých mám radost, a po jejich obdržení se mnou tuto radost sdíleli i moji blízcí - zajímavé, jak pošetilým pokolením my Evropané jsme.

Papír je mocným nástrojem a vedle papírů, ze kterých máme radost, je dnes celá paleta formulářů přidělávající nám starosti a vedoucí, až k tomu ničení lidských životů. Jsou papíry, ke kterým mám pozitivní vztah a to jsou ty, kde je napsané, že jsem něco získal/absolvoval, toaletní papíry, ale je už jaksi škoda, že se vytrácí klasické psaní výměnou dopisů, ale bohužel se tomu nelze divit, když náklady jsou tak vysoké a přeprava trvá dny, až týdny. Pozitivem dopisu však byla jakási osobitost, jakýsi rukopis - dopis vyzařoval energii člověka a bylo to takové setkání s ním. Dneska je osobitost při výuce psaní už odbourávaná, neboť se již neučí klasickému psacímu písmu, ale jakémusi písmu podobnému tiskacímu. Škoda, že vyhynou škrabopisy.

Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře... Za našich mladejch let bejval svět jako květ.... Bejvávalo, bejvávalo dobře.... - Velmi starý popěvek, ale značí to, že zřejmě mnoho lidí rádo zpětně vzpomíná (vzpomínalo) na svá mladá léta a je jenom dobře, pokud má člověk na mládí dobré vzpomínky. Během pár kratičkých let pozemského života se mnohé podaří a mnohé nikoliv, ale je dobře, pokud lze některé věci přejít s úsměvem a mávnutím ruky a říci si, ale však i se mnou samotným to nebývalo vždy lehké a rozpomenout se na to hezké. Jak zřejmě víte, započala již druhá  polovina čehosi odvážného a já doufám, že tu druhou polovinu prožiji dosyta a spokojena, protože ta první i přes všechny pozitivní zážitky byla z veliké části poněkud nešťastná a doufám, že ta druhá polovina bude skýtat pouze nepříjemnosti, o nichž již předem vím a to vysoké administrativní záležitosti kladené na mou hlavu.

Dlouhé články odrazují, protože ne každý má trpělivoost číst traktáty, až do konce a i já si občas přečtu článek stylem hoplá, hop, že přejdu jen několik míst. Prvních pár vět, prostředek a posledních pár vět. Ať již čtu článek celý nebo jen jeho část, vždy mě převážně zaujme jenom nějaká část a asi i bude něco na tom, že čte-li člověk selektivně, tak právě na těch místech, která si vybere pro čtení je obsažen pro něj důležitý kód, který se povede správně rozluštit, ale špatně rozluštěný kód nevede k dobrému výsledku - nicméně i každá chyba je užitečná, umí-li si z ní člověk vzít ponaučení. 

Moje články mívají přiměřenou délku, protože během psaní každého článku si nevzpomenu na mnohé z toho, čím jsem chtěl zahltit virtuální svět a u minulého článku jsem si na to vzpomněl k poslední chvíli, a abych si to na to u dalšího článku rozpomněl, tak jsem to pro jistotu sobě/nám na závěř článku uvedl (Trpěliví si o tom i něco počtou). Věřím, že Brumík je námi stále nezapomenutý, a že jistě občas vzpomene i na chvíle, kdy byl také aktivním bloggerem a spolu s NewOld měl společné, že chtěl i momentálně blbě nalazeným bloggerům udělovat radost. Já jsem momentálně dobře nalazaný, v únoru již náročnou těžkou zkoušku podstupovat nebudu, nicméně v březnu mě bohužel opět ještě čekají návaly stresu. Brumíka vzpomínám proto, že jednou psal něco zhruba v tom smyslu, že blogger zpočátku píše denně a postupně nějak nápadů ubývá a píše se již s menší hustotou, neboť blogger už ze sebe vydal maximum na počátku. Já mám zatím stále, co psát, ale některé myšlenky zde opravdu opakuji pořád dokola. Mnoho lidí a nejen těch aktivních ve virtuálním světě tvrdívá, že se neradi opakují. Já k sobě budu upřímnější a vyznám, že se rád opakuji. Rád opakuji povídání o místech, pobytech, na nichž jsem zažil něco hodně intenzivního. Rád si zopakuji setkání s lidmi, kteří jsou mně blízcí. Rád si zopakuji setkání s lidmi, s nimiž mohu rádoby filosofovat. Rád opakuji mé rádoby filozofické pohnutky. Zkrátka souhlasím s tím, že opakování je matka moudrosti a také vím, že odpoutávám pozornost, pokud často opakuji totéž, ale opakuji-li něco velice často, tak tím jen říkám, že to pro mě má/mělo váhu.

Strašlivě skutečný svět - Při čtení většiny novinových titulků či poslouchání různých zpravodajských relací, ale někdy i během reálného života lze být o těhle třech S skálopevně přesvědčen.

V životě se střídají úspěchy a neúspěchy. Posledně jsem napsal, že dlouho nenapíšu, což jsem také dodržel, a tak chci poděkovat všem, kteří se tady občas přišli kouknout, zda-li něco nepřibylo. Tehda to vypadalo, že je vše zlé, a od té doby se všechno postupně začalo vylepšovat. V jeden den jsem však musel dvakrát podstoupit náročné zkoušky a neměl jsem dostatek času pořádně se na to připravit. Naštěstí mám ještě možnost to opravit, ale měl jsem jiné plány. Jenže člověk míní a věci se mění. Ještě čtyři roky nazpět bych řekl, že něco takového nepodstoupím, ale rozhodl jsem se podstoupit a tak jsem tady jako ten strom - strom je totiž nositelem a plodí, ale je dnes zároveň v neustálém ohrožení, že mu někdo ublíží nebo ho zcela zlikviduje a já se cítím jako ten strom, který dává plody, radost, ale který i opadává a hrozí mu posekání.

 Dlouho jsem nepsal a také zase dlouho nenapíšu, ale alespoň vám nyní sdělím, jak to se mnou nyní vypadá. Poslední čtvrtletí roku 2012 pro mě bylo nesmírně náročné a střídal se jeden problém za druhým, z nichž většina spočívala ve vysokých požadavcích na papírování z mé strany. Vše se nakonec vyřešilo, ale bohužel je pro mě nový rok spojen i s novým kolečkem toho, že musím opět vyřídit hodně papírů a na klidu mně to nepřidává, protože mám logické obavy z toho, aby vše dorazilo vše pořádku tam, kam má, a aby by to byl bez chyb a bez obtíží.