Promítačka

V životě se střídají úspěchy a neúspěchy. Posledně jsem napsal, že dlouho nenapíšu, což jsem také dodržel, a tak chci poděkovat všem, kteří se tady občas přišli kouknout, zda-li něco nepřibylo. Tehda to vypadalo, že je vše zlé, a od té doby se všechno postupně začalo vylepšovat. V jeden den jsem však musel dvakrát podstoupit náročné zkoušky a neměl jsem dostatek času pořádně se na to připravit. Naštěstí mám ještě možnost to opravit, ale měl jsem jiné plány. Jenže člověk míní a věci se mění. Ještě čtyři roky nazpět bych řekl, že něco takového nepodstoupím, ale rozhodl jsem se podstoupit a tak jsem tady jako ten strom - strom je totiž nositelem a plodí, ale je dnes zároveň v neustálém ohrožení, že mu někdo ublíží nebo ho zcela zlikviduje a já se cítím jako ten strom, který dává plody, radost, ale který i opadává a hrozí mu posekání. Ukulele, kukuruku, už jsem taky na facebooku, i když jsem se na jeho adresu několikrát negativně vyjádřil, aniž bych na něm byl. Chodím tam minimálně, utvrdil jsem se v tom, že není k životu nezbytný, jsem žádán, abych farmařil, ale nefarmařím, ale jedno velké pozitivum můj facebook má, díky něho mám skypový kontakt na kamaráda, který je v USA a jednou jsem s ním skypoval asi hodinku, ale i tak jsme si toho stačili říci velice málo. Mám pocit, že by mě mimo Evropu nikdo nedostal, ale jak již výše zmíněno, tak člověk míní a věci se mění. To jen tak mimochodem.

Celý život je vlastně promítačka. Veškeré naše myšlenky, činy, proslovy, úspěchy i neúspěchy jsou v okamžiku minulostí a my si často zpětně promítáme, zda to a to bylo správné. Již od 11.2. přemítám nad novým článkem, jsem k němu odhodlán, ale mé odhodlání bylo dosud vždy ohlodáno. Já doufal, že teď už konečně budu pozitivní, ale bohužel ne. A u mě k tomu zpětnému promítání dochází poněkud nepřetržitě. Vzpomínám si, jak nade mnou kdysi debatovali dva moji spolužáci. A jeden odsouhlasil, ale řekl, že bych měl cestovat. Vydal jsem se na cesty, tak jako to dělali dřívější generace, abych se nečemu přiučil a ano, změnilo mě to, podařilo se mně odstrčit nějaké předsudky, ale i přesto ve mně nějaké stále přetrvávají. Zpětně jsem si promítal nedávno i 13-tý rok mého života. Tehda mně zemřela babička a já byl těsně po nemoci a nejel jsem za ní a tehda to přitom byla poslední příležitost, byla sobota a ve čtvrtek zemřela. Píšu to proto, že nedávno psala Newold o tom, jak si nevšímáme těch, které známe, ale přitom na Facebooku klidně popřejeme těm, s nimiž jsme se v životě neviděli. Mrzí mě to, mrzelo mě to, ale už to nevrátím. Vše již je minulost a budu-li vidět minulost jen jako hromadu trosek, pak se nikam dále nepohnu. Zpětně si mohu promítat cokoliv, ale nic mně to nepomůže. Jak říká jedno mnou často opakované přísloví Nihil fit, sine causa, tedy nic se neděje/nestane bez příčiny/důvodu. Mohu promítat a promítat, ale proč se něčím zabývat zpětně. V tuto chvíli je již vše minulost, budoucnosti bych se neměl lekat a snad mě v krátkodobém horizontu potká něco překrásného.

Jsem chaotický, ale snad dovedu jít stále kupředu a nebudu se bát nejen vlka, ale ani dalších nebezpečenství, neboť to tak prostě chodí, že jednou je hůře a jindy zase lépe a tak se neutopme v slzách nad tím, když si zpětně promítáme svou minulost a snažme se s ní srovnat. Člověk je nedokonalý a má právo chybovat, avšak velice smutné je, pokud ty chyby člověk nebere jako poučení do budoucna. Vnímám jako mou pozitivní stránku, že se dovedu zamyslet nad tím, jak jsem se dříve choval, a co jsem dříve tvrdil a snažím se z toho vzít ponaučení do příště. Snad se již více nebudu lekat neúspěchů a budu si vždy vědom toho, že život je zkrátka takový, že někdy přináší slasti a jindy strasti. Chtěl jsem také v nejnovějším článku vést takové přemítání o hitu "Pravda vítězí" od Tublatanky, jehož text se mně zdá neskutečně aktuální, tak snad k tomu dojde v následujícím článku. A doufám, že i přes kritičnost konečně budu moci tvrdit, že je to se mnou pozitivní. Mír s námi!