Rád se/si (z)opakuji

Dlouhé články odrazují, protože ne každý má trpělivoost číst traktáty, až do konce a i já si občas přečtu článek stylem hoplá, hop, že přejdu jen několik míst. Prvních pár vět, prostředek a posledních pár vět. Ať již čtu článek celý nebo jen jeho část, vždy mě převážně zaujme jenom nějaká část a asi i bude něco na tom, že čte-li člověk selektivně, tak právě na těch místech, která si vybere pro čtení je obsažen pro něj důležitý kód, který se povede správně rozluštit, ale špatně rozluštěný kód nevede k dobrému výsledku - nicméně i každá chyba je užitečná, umí-li si z ní člověk vzít ponaučení. 

Moje články mívají přiměřenou délku, protože během psaní každého článku si nevzpomenu na mnohé z toho, čím jsem chtěl zahltit virtuální svět a u minulého článku jsem si na to vzpomněl k poslední chvíli, a abych si to na to u dalšího článku rozpomněl, tak jsem to pro jistotu sobě/nám na závěř článku uvedl (Trpěliví si o tom i něco počtou). Věřím, že Brumík je námi stále nezapomenutý, a že jistě občas vzpomene i na chvíle, kdy byl také aktivním bloggerem a spolu s NewOld měl společné, že chtěl i momentálně blbě nalazeným bloggerům udělovat radost. Já jsem momentálně dobře nalazaný, v únoru již náročnou těžkou zkoušku podstupovat nebudu, nicméně v březnu mě bohužel opět ještě čekají návaly stresu. Brumíka vzpomínám proto, že jednou psal něco zhruba v tom smyslu, že blogger zpočátku píše denně a postupně nějak nápadů ubývá a píše se již s menší hustotou, neboť blogger už ze sebe vydal maximum na počátku. Já mám zatím stále, co psát, ale některé myšlenky zde opravdu opakuji pořád dokola. Mnoho lidí a nejen těch aktivních ve virtuálním světě tvrdívá, že se neradi opakují. Já k sobě budu upřímnější a vyznám, že se rád opakuji. Rád opakuji povídání o místech, pobytech, na nichž jsem zažil něco hodně intenzivního. Rád si zopakuji setkání s lidmi, kteří jsou mně blízcí. Rád si zopakuji setkání s lidmi, s nimiž mohu rádoby filosofovat. Rád opakuji mé rádoby filozofické pohnutky. Zkrátka souhlasím s tím, že opakování je matka moudrosti a také vím, že odpoutávám pozornost, pokud často opakuji totéž, ale opakuji-li něco velice často, tak tím jen říkám, že to pro mě má/mělo váhu.

Strašlivě skutečný svět - Při čtení většiny novinových titulků či poslouchání různých zpravodajských relací, ale někdy i během reálného života lze být o těhle třech S skálopevně přesvědčen.

Pochází-li hit od Tublatanky "Pravda víťazí" z roku 1988 jak tvrdí internet, pak je mým o něco mladším vrstevníkem a v hudebním světě už jde o 80-tá léta, takže z pohledu některých již jde o Oldies, nicméně hity z osmdésatých či devastých let 20-tého století včetně těch komerčních byli jakožto celek dle mého názoru obsahově a melodicky bohatší, než většina těch dnes upřednostňovaných na rádiových a televizních stanicích. Kvalita existuje i dnes, ale ta bývá často promlčována, takže se o ní člověk často dozví, až s velikým zpožděním.

Nicméně hudebním znalcem nejsem, což mimochodem dnešní udělovatelé Andělů a porotci různých pěveckých či talentových soutěží také ne. No, nicméně správně to umí/měli by umět posuzovat učitelé zpěvu a tím já nejsem, mé hodnocení je poněkud povrchní líbí/nelíbí/ujde, ale myslím, že tak tomu bývá u většiny lidí a tak s radostí zopakuji to, co už jsem tady kdysi napsal - objektivní hudební vkus neexistuje, protože každému se prostě líbí jiná hudba. Obzvláště u písní, jejichž jazykům jsem schopen velmi dobře porozumět, což jsou čeština, slovenština a němčina mně hodně záleží na tom, jaká slova jsou obsažená v textu a mám rád, pokud se jde do hloubky. Nicméně někteří jsou schopní dát dohromady hodně dobré texty jdoucí do hloubky, ale s jejich osobností je to horší. Obzvláště dnes je stále více tzv. umělců, jichž nemám nejmenší důvod si vážit, ale možná by tomu tak bylo i dříve. Já nejsem bez viny a tak říkám, že také nemám právo házet tím kamenem, takže pro dnešní i další články se budu držet toho, že když se na blogu budu zabývat svým rádoby filozofováním nad nějakým hitem, tak nechám takzvaně za oponou pozitivní i negativní emoce, ať oprávněné nebo vzniklé předsudky či jinými způsoby a budu spíše přemýšlet nad poselstvím textů.

Byť to zní překvapivě, Tublatanka je metalová kapela. Vznikla roku 1982, takže je na světě o trochu delší dobu, než já. A i přesto, já nacházím vícero písní od Tublatanky jako písně s hlubokým textem, propracovaným obsahem a ano, na oblíbeném youtube rád tu a tam zadám do hledacího pole heslo Tublatanka. A píseň "Pravda víťazí" hodnotím velmi pozitvně, líbí se mně a jenom mě mrzí, jak je ten text nadčasový, ale je-li v textu obsaženo něco o lidských vlastnostech je možné očekávat nadčasovost, protože lidské vlastnosti se příliš nemění - mění se sociíální podmínky, politické systémy, možnosti vědy a techniky, ale i přes všechny ty překotné změny se mnohé z historie opakuje, protože lidé mají různé vlastnosti, k jakým bohužel patří po staletí i choutky po moci apod. Lidé nejsou černí nebo bílí nebo černobílí, jsou různí a jsou barevní. Lidé jsou dobří i zlí, ale ve své většině si o sobě myslí, že ať dělají, co dělají - dělají to správně. Jo, jo, na internetu lze narazit na cokoliv a zopakuji i jedno jistě známé - "říkají, že jsem se změnil/a a já jen přestal/a dělat věci, které oni chtěli, abych dělal/a." No, a protože si lidé myslí, že je něco z toho a toho důvodu správné často dělájí i to, co odporuje jejich přesvědčení a teprve, když si to nechají rozležet v hlavě si uvědomí, že je to jinak. První přímá prezidenstká volba v ČR podle toho vypadala - "Všichni máme rádi Karla/všichni máme rádi Miloše, a kdo nemá rád našeho favorita nebo ani jednoho z nich, tak je hňup." To je (možná nejen) můj pocit.

Svět je jiný, než jsem myslel -  svět je smutně skutečný - Bohužel k tomuto poznání přijde kdekterý člověk během svého krátkého života (Lidský život je velice krátký - i 100 let je strašlivě krátká doba.).  

Den, kdy pravda a láska nezvítězila nad lží a nenávistí - takových dní je více a příčin může být také více. Je smutné, že lidé se stále nechávají zlákat mamonem. Je smutné, pokud stále platí, že chtějí vládnout prázdní lidé a myšlence vlády lidu se svými činy vysmívají. Je smutné, pokud se v zemi s dnes demokratickým statusem pouze jediná pravda prezentuje jako demokratická, a že lidé neztotožňující se s toutou prezentovanou pravdou bývají označováni jako hnusní komunisti, ačkoliv třeba s komunisty nesympatizovali a nesympatizují. Je smutné, že protestuje-li dnes člověk proti dnešním bezprávím, tak se ho i dnes média snaží očernit a zesměšnit.

Teď už zbývá jen ptát se, kdy ta pravda skutečně zvítězí. Jeden komentář na youtube zní: "Tehda komunisti, teraz su tu zdieraci ludi". Věřme i nadále, že za ty pokusy to i nadále stojí - je však třeba nezapomenout, že pravda může zvítězit jen tehdy, pokud jí sami nezradíme a tou zradou je i zapření. A co se týče zapření, ani já nemám čistý štít - vypůjčím-li si slova Karla Kryla i dnes mnohdy platí - zapřeme poprvé, ruce se dosud chvějí, zapřeme podruhé chvalíce beznaději, potřetí zapíráme už jenom ze zvyku.    

Je zde pořád naděje, že pravda vítězí, jelikož žije i pokud se od ní všichni odvrací a nelze před ní utéci. Nevěřím však naplnění této naděje (vítězství pravdy) skrz politiky, neboť tato převážně ješitná individua mají pouze svou pravdu, která je v drtivě většině odtržená od reality života běžných smrtelníků. Co se týče politiků, tak do nich žádná veliká, ale pomalu už ani malá očekávání nevkládám.

No jo, a příště snad na nějaké lepší téma a snad budu moci oznámit v příštím článku, že je to fajn. Není u mě momentálně všechno špatné, něco je i hodně dobré, ale nicméně, jak víte na jistou dobu jsem se ocitl v jakýchsi labyrintech, do nichž neustále vstupuji, a z nichž se mně občas daří úspěšné vylézt, ale někdy ne. Ještě mě čeká hodně těchto labyrintů a až všemi těmi labyrinty projdu, tak snad na to procházení jimi budu vzpomínat v dobrém. Do některých bohužel budu muset vstoupit i opakovaně. Ano, momentálně prožívám svůj labyrint světa. No, a k parafrazování Komenského Labyrintu do "mojčeštiny" jsem se jaksi zatím neprokousal, ale snad si na to čas někdy ještě najdu. Mír s námi!