Bez ohledu na to po kolik let se mně ještě bude dostávat daru internetového připojení jsem se rozhodl provždy ukončit svou blogovou činnost a tedy "skoncovat" se Spytihněvem Vlídným, nikoliv pátým. 12.2.2017 jsem se pracovně pohyboval v cizině a vzhledem ke svým pocitům hraničícím s hysterií napsal článek s názvem "Možná poslední článek", neboť jsem se obával, že se mně přihodí něco mnohem horšího, než-li je jen nemožnost připojit se k internetu. S obavami jste se mě dotazovali, co se děje či se snažili pomoci povzbudivými slovy. Díky za to! Má vytřeštěnost se zkušeností s HPP v jiném státě však měla dlouhého trvání i v době po mém návratu zpět do ČR. Naštěstí se v této záležitosti však potvrdila slova jednoho přísloví o tom, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. 

Při začátcích mé blogové "kariéry" jsem se vyjadřoval ke všemu, všem a to občas i bez dostatečné znalosti problematiky - Když to dělá téměř neznámý blogger, je to dejme tomu v pořádku. Pokud tak činí politici, pedagogové, pravníci apod. je to mnohem problematičtější. Postupem času jsem začal psát méně srozumitelně a někdy srozumitelněji, snažil se méně dopouštět soudů a také začal psat výrazně méně. Někdo si na mém blogovém občasníčku rád početl, jiný zase bude rád, že oznamuji rozhodnutí už tímto blogem nezaplevovat více kybeprostor. 

Tento můj blogový článek je opravdu blogovým článkem posledním. 9 let se Spytihněvem Vlídným někdo prožíval rád a jiný zase prožíval rád něco jiného. Můj blog nepozná, co je to zletilost, avšak 9 let je poměrně hodně dlouhá doba životnosti u blogů. Tak dlouhou dobu u blogování málokdo setrvá. Sám za sebe mohu prohlásit, že některé své články považuji za zdařené, jiné za méně zdařené, některé za nezdařené a ty, které považuji za absolutně nezdařené jsem doufám buď upravil nebo zcela smazal. Na některých blozích či webových stránkách jsem také uváděl svůj pseudonym "Spytihněv Vlídný" a psal komentáře a vidím, že jsem se v průběhu devíti let někam posunul. Zda-li lepším či horším směrem nechám posoudit ty, které baví stále něco či někoho hodnotit.

Ahoj, možná jsem bezdůvodně negativní, ale možná také ne. Tento článek je možná můj poslední a jde o to, že jsem udělal hloupost, která může stát mnoho životů včetně toho mého. V domnění, že mně to může pomoci do budoucna jsem se rozhodl opustit všechno, co jsem miloval a vydat se do neznáma, avšak neuvědomil jsem si, co všechno s tím bude spojené a nezjistil si předem

Při založení tohoto blogu bych nečekal, že si ho tady ponechám dlouhých 7 let. Některé mnou zde napsané (a v menší míře i raději smazané) články se mně s odstupem času zdály dosti nezvedené. Avšak v profilu autora mám uvedené dost významné souvětí: "Domnívám se, že každý člověk by měl mít vlastní filozofii, kterou si v průběhu života dále utváří a vyhodnocuje". A člověk, který se tím řídí, do jisté míry prokazuje svou zralost. I na mém blogu se objevilo pár článků zaprášených předsudkovostí a nedostatečným povědomím o problematice. Ovšem netvrdím, že dnes již žádné předsudky a stereotypní představy nemám. Platí o mně to, co jsem tady napsal s jistou špetkou humoru už při založení blogu: "I Vlídný se občas hněvá". Patřím ke klidnějším a trpělivějším povahám, avšak dovedu se i prvoplánově urazit a s odstupem času se na věci dívat s větším nadhledem. V životě v podstatě nelze vzít nic zpátky. Všechno, co se stane nejde smazat, a proto je dobře, že v záhlaví mého blogu je uveden citát od J. W. Gardnera o tom, že život je umění kreslit bez možnosti gumovat.

Můj blog dnes má své výročí. Své první půlkulatiny již oslavil a uvidí se, zda dojde i na kulaté výročí. Kdyby byl blog živým lidským organismem, pak by se těšil na to, že brzy nastoupí do první třídy a mnohému se tam naučí. Je však zvláštní, že ve škole se lidé kromě naučení se čtení, psaní a počítání i mnohému odnaučí. Malé děti při nástupu do školy se většinou úplně všechny budou hlásit k tomu, že umí kreslit a zpívat, ale přejdou-li do vyšších tříd, pak už tomu tak být nemusí. 6 let není zanedbatelná doba _ za tu dobu člověk nasbírá nějaké příjemné i trpké zkušenosti a projde určitým vývojem, a tak se může stát, že přestane věřit tomu, čemu věřil dříve. Zároveň také může začít věřit něčemu novému. Jsem dlouhodobě takový trochu melancholický typ člověka, což z mých článků možná lze vyčíst. Někteří lidé se mě ptají, jak je možné, že se pořád usmívám, když mám takový negativistický pohled na život a společnost a já říkám, že říkám-li, že každý den může být poslední, pak to není negativistický pohled, ale realita, protože i pětileté dítě může zrovna prožívat své poslední chvíle. 

Uvidíme, jak to půjde s blogem dál: Zda-li v těch svých šesti letech bude pomalu opouštět virtuální svět či zda-li mu nelegálně při desátém výročí symbolicky dopřejeme trošku alkoholu na oslavu .

5 let – jde-li o výročí blogu,  je výročí významné, protože mnoho blogů existuje maximálně po dobu jednoho měsíce. Můj první blog u konkurence existoval zhruba 1 rok a 2 měsíce. Můj druhý blog zde na pise.cz existuje již 5 let. Svůj první blog jsem ukončil proto, že se mně zdál moc pubertální, ale myslím-li na tento blog, pak mám také pocit, že jsem tento blog mohl ušetřit některých z mých výlevů. Poslední dobou moc nepíšu a jedním z důvodů je i to, že mně dnes připadá, že bych měl dbát více toho, co píšu. I pokud píšu pod pseudonymem, přeci jen nemohu psát, co mně zrovna na mysl přijde. Je dobré, ať člověk není kakabus beze špetky smyslu humor, ale je třeba si být vědom také toho, že čímkoliv, co vypustím ze svých úst a čímkoliv, co někde napíšu či někdy a někde učiním, o sobě vysílám určité signály.

Nic Ti nemohu slíbit - to je heslo, kterého se držím a domnívám se, že tak je to mnohem lepší, než kdybych planě sliboval bohaté zásoby mléka a strdí. Při svém blogování jsem byl vždy velice opatrný a vyjadřoval "doufěnku", že mně v tom nic nebude bránit a já jen mohu s potěšením oznámit, že tento blog, který píšu dnes dospěl ke svému čtvrtému výročí - svůj první blog jsem měl na blog.cz roku 2008 a fungoval asi 14 měsíců, určitou dobu fungoval souběžně s tímto, ale pak jsem se jej rozhodl smazat s tím, že ačkoliv jsem do něj investoval nějaký čas byl dosti pubertální. Na mém aktuálním blogu už delší dobu visí následující hlášení: "Můj blog existuje již několik let a považuji za úspěch, pokud někdo s blogováním začne a vytrvale v tom pokračuje, nebrání-li mu v tom závažné důvody. Člověk se vyvíjí a "Spytihněv roku 2009" není "Spytihněvem roku 2012". Za dobu existence mého blogu se vyvíjel i můj pohled na různé věci, a tak některé vnímám jinak, než předtím. Blog je zajímavý i v tom, že při přečtení starších článků můžete být překvapeni tím, jak jste na některé věci dříve reagovali." Čas utíká velmi rychle, a tak se může i podařit nezaregistrovat to, že už je téměř půlka roku 2013. Nicméně věcně na tom sahodlouhém citátu není nic chybného a v podstatě to lze aplikovat na blogy většiny tvůrců. Blogů vytrvale ubývá, neboť sociální sítě prostě lákají více, ale ať už je to jakkoliv těší mě, že blogy mají pořád své místo v internetovém prostoru. Blogy se někdy nazývají také internetovými deníčky, ale toto přízvisko je poněkud nešťastné, jelikož opravdu velmi zřídka slouží tomu informovat o tom, jak se kdo který den měl, co v něm prožil, co ho v něm potrápilo. Blog slouží především tomu, co si přeje jeho/její autor/ka. Můj blog je psán trochu nesrozumitelně, protože u některých záležitostí nechci být přímý a někdy je tedy třeba si dovodit/interpretovat, co myslím tím, co píšu.

Včera tento můj blog oslavil své třetí narozeniny a nechce se mně ani věřit, že zde na píše.cz blogařím už takovou dobu. Tento můj blog již přežil mou blogařskou prvotinu na blog.cz, o více, než polovinu. Má blogařská prvotina existovala asi rok a 2 měsíce a tvrdil jsem, že se jí nezbavím, avšak neučinil jsem tak.