Spytihnev-vlidny | Spytihněv Vlídný

5 let – jde-li o výročí blogu,  je výročí významné, protože mnoho blogů existuje maximálně po dobu jednoho měsíce. Můj první blog u konkurence existoval zhruba 1 rok a 2 měsíce. Můj druhý blog zde na pise.cz existuje již 5 let. Svůj první blog jsem ukončil proto, že se mně zdál moc pubertální, ale myslím-li na tento blog, pak mám také pocit, že jsem tento blog mohl ušetřit některých z mých výlevů. Poslední dobou moc nepíšu a jedním z důvodů je i to, že mně dnes připadá, že bych měl dbát více toho, co píšu. I pokud píšu pod pseudonymem, přeci jen nemohu psát, co mně zrovna na mysl přijde. Je dobré, ať člověk není kakabus beze špetky smyslu humor, ale je třeba si být vědom také toho, že čímkoliv, co vypustím ze svých úst a čímkoliv, co někde napíšu či někdy a někde učiním, o sobě vysílám určité signály.

Já nejsem vzor všech ctností, ty nejsi vzorem všech ctností, on/ona/ono/ není vzorem všech ctností, my nejsme vzorem všech ctností, vy nejste vzorem všech ctností, oni nejsou vzorem všech ctností - shrnutě rečeno nikdo není vzorem všech ctností. Každý někdy udělá nějakou klukovinou, u ženského pohlaví (někdy něžného) holkovinu, prostě každý někdy "zazlobí" - ale, co znamená ono "zlobit?" Lze to nějak přesně definovat a blíže specifikovat a doplnit o příklady? - Spíše se vždy lze dostat na tenký led, protože i to "zlobení" má své důvody a není vždy dlážděno zlými úmysly. Pokud podle někoho zlobíme, pak si zasloužíme prý jenom brambory, šlupky od brambor nebo uhlí - cena uhlí sice momentálně klesá, ale pořád je to palivo - takže se může hodit, ceny brambor rostou, takže brambory se mohou také hodit a má-li někdo prasata, pak ani ty šlupky od brambor nejsou k zahození. Vánoce jsou tady - dříve svátky klidu a míru, ale dnes ve velmi mnoha případech - svátky úklidu a nákupního konzumního neklidného nákupu - všichni chceme mít krásné Vánoce a snad i prožít je v poklidu a já si opravdu myslím, že k tomu není zapotřebí dostat nejdražší dárky, přejíst se a zřídit se alkoholem. Lidé potřebují někdy vypnout, uvolnit se, být lidmi a ne roboty (jak je psáno i na jiném blogu), taky není nic špatného na tom, pokud se člověk v rozumných mezích občas napije alkoholu.  Není nic špatného na tom pochutnat si na dobrém jídle. Pokud se to však s tím jezením, pitím, ale třeba i nakupováním nebo uklízením přežene, pak se může stát, že se z Vánoc místo poklidných svátků stanou dříve či později noční můry. Chci tedy všem popřát, ať se jim nestane na Vánoce nic zlého, ať nemusí být sami, ať nejsou v nemocnici, ale ani jinak nemocní.  Také nám všem přeji, ať máme pochopení pro lidské nedostatky - protože všichni jsme jen prach, maso a kosti, jsme chybující, a někdy neuvědomělí, a tak je dobré umět se nad něčím povznést. Hodně lidí je dnes ve velmi tiživých situacích, a tak pro ně může být vánoční čas opravdu jen dobou větší psychické zátěže - obzvláště těmto lidem bych chtěl popřát, ať se z tíživých situací dostanou, a aby jim zase vysvitla radostná hvězda.        

Říká se, že píše-li člověk příliš často, může to být ke škodě jeho písemné produkci. Ano, je tady riziko častého opakování. Mám však zároveň pocit, že ať na blogu píšu s jakoukoliv intenzitou, tak v každém článku zopakuji minimálně jednou už dříve popsanou myšlenku. Nicméně čas rychle plyne, já se v průběhu let vyvíjím a vyvíjí se i mé vnímání na některé věci.  "Všechno může být jinak" - kouzelná formulace, za kterou lze schovat mnohé. A když člověk s postupem času přemítá nad některými záležitostmi - může se i jeho vnímání některých dějů a názorů vyvinout tak, že si řekne - "všechno to může být jinak". Společnost je natolik složitá, že není vždy snadné porozumět jejím procesům. Slovo společnost při svém psaní často opakuji - jsem  přesvědčen o tom, že společnost existuje. Nedomnívám se, že mezi lidmi převládá individualismus. Ano, někdo je raději sám a jiný je raději obklopený lidmi, ale to že některý člověk bývá (někdy/často) raději sám ještě neznamená, že je individualista - možná by někdo nejraději vždy kopal jenom sám za sebe, ale ve světě lidí je to zařízené tak, že k tomu, aby člověk dospěl k nějakému cíli či dosáhl vyplnění nějakého přání, tak může tato svá přání proměnit ve skutečnost jenom tehdy, pokud koordinuje své kroky s lidmi, které na této cestě potřebuje. Říci "nikoho nepotřebuji" - je jen silácké prohlášení. Každý někoho potřebuje a je někým ovlivňován.

V neděli jsem v televizi viděl velmi intelektuální debaty (což se stává zřídka) a večer viděl zajímavý dokument. V jedné z těch intelektuálních debat se mimo jiné mluvilo o tom, že současná společnost potřebuje nějaké filosofy - buditele.

Večer koukaný dokument nesl titul "Ryba smrdí od hlavy" - dokument se mně velmi líbil, byl propracovaný, ale místy mně připadal hodně naivní. Domnívám se, že totiž nelze měnit něco, čeho je člověk součástí. Domnívám se, že nechce-li se člověk utrápit, tak se musí s některými záležitostmi jednoduše smířit a snažit se je přijímat, tak jak jsou. Věřím však v jedno - že je pravda, že co člověk zaseje, to i sklidí - co bylo komu kým zaseto, přinese odpovídající reakci. Má-li člověk pocit či ví-li, že mu na jeho "pozemku" byl někým "zaset pesticid", pak bude přirozené, že  se bude také snažit poškodit "zemědělskou plochu" škůdce, kterým mu bylo uškozeno. Naopak přijde-li někdo někomu na "pozemek" pomoci "se sázením rajčat či jiných dobrůtek", pak  se někdo kterému bylo pomoženo, také bude snažit pomoci. Zkráceně: věřím tomu, že v životě toho hodně funguje na bázi zpomaleného bumerangu. Věřím tomu, že energie (ať pozitivní či negativní) v člověku se přenáší i na jeho okolí. Také se domnívám, že je přirozené, že člověk má zpravidla tendenci odplácet dobro dobrem a zlo zlem. Málokdo je na takové výši, aby odplácel zlo dobrem a nastavoval někomu druhou tvář, pokud mu byla uštědřena rána.

Dlouho jsem nic nenapsal, ale ať už člověk píše či říká cokoliv, často se dostává do zajetí sebe samého, neboť velice často opakuje ta samá slova a ty samé činy, ačkoliv si často sám sobě nalhává, že se nerad opakuje, přičemž často napodobuje papouška tím, že jenom pořád dokola opakuje jedno a totéž. Já si toho alespoň jsem vědomý a nelžu si v tom, že se nerad opakuji. Ve většině článků na tomto blogu jsem tohoto kalendářního roku bědoval a naříkal nad tím, jak musím řešit papíry. Jsem rád, že to vypadá, že minimálně do konce kalendářního roku mně na chvíli přestane věčný běh za papíry s razítkem či podpisem. Jsem příslušníkem zvláštní civilizace, která miluje papíry a i mně některé papíry udělají radost, ale je více těch papírů, které mně přiděla(va)jí starost. Ale nechám být papíry papíry a začnu se věnovat tomu, co stojí v nadpisu tohoto článku.