Rok 2010 se chýlí ke svému konci, ale jde vycítit, že se chystá nějaký velký zvrat. Roku 2010 totiž odešlo mnoho lidí, které jsem znal po celý svůj život. Samozřejmě jim nebylo dvacet a jedna ta paní odešla nedávno v nedožitých 87 letech. Tato paní už na tom, ale byla opravdu velmi špatně. Neměla ponětí o sobě, okolí nepoznávala, její chování bylo přinejmenším podivné. Byla vždy takovou detektivkou, která měla o všem přehled a její energii jí mohl leckdo závidět, ale poslední dobou se už ta vitalita ztrácela a jenom konflikty s ní setrvávaly. Tato paní byla vždy konfliktní. 

Dochází-li ke zvratům, pak to znepokojuje, jelikož člověk nemůže tušit, kam tyto zvraty povedou.

Rozhodl jsem se napsat malé zamyšlení nad tím, zda-li je kategorie dnešních mladých do třiceti let svobodnější či méně svobodná, než předchozí generace.

Neustále dnes můžeme slýchat slova jako význam, smysl, opodstatnění, praktičnost, ekonomičnost. Zamyslet se nad tím nemusí být na škodu, ale jsou-li tato slova považována za jediné správné žebříčky k měření hodnot života, pak může dojít k velmi negativním následkům, ač to třeba bylo původně míněno dobře. Jak může někomu pomoci, když se mu bude říkat, že potřebuje takové a takové dispozice, a že smysl má pouze tohle a nic jiného?

 ...."V Bagdádu žil jeden kupec, který poslal svého sluhu, aby na trhu nakoupil jídlo. Netrvalo dlouho a sluha se vrátil celý bledý a roztřesený a řekl: "Pane, když jsem byl před chvíli na tržišti, v tlačenici do mě strčila nějaká žena, a když jsem se otočil, zjistil jsem, že to byla Smrtka. Podívala se na mě a pohrozila mi; půjčte mi tedy koně a já z tohoto města odjedu, abych se vyhnul svému osudu. Pojedu do Samary, tam mě Smrtka nenajde". Kupec mu půjčil koně, sluha na něj nasedl, zabodl mu ostruhy do slabin a odcválal, jak nejrychleji mohl. Kupec se vydal na tržiště a tam mě uviděl stát v davu.  Přišel ke mně a zeptal se mě: "Proč si hrozila mému sluhovi, když jsi ho dnes ráno viděla?" "Já jsem mu nehrozila, odpověděla jsem, "jenom jsem sebou překvapeně trhla. Udivilo mě, že ho vidím v Bagdádu, protože s ním mám schůzku dnes večer v Samaře." [1]

Úvodem krásná, uklidňující melodie, teprve následně k tématu.

Život je plný otázek a na řadu z nich hledáme celou řadu let uspokojivou odpověď, ale stane se, že na některou z otázek nemusíme během života tu odpověď naleznout a stejně jako je život plný otázek, vzbuzuje spoustu otázek, také to, co nás obklopuje, s kým a čím se setkáváme. A k určitým tématům můžeme mít nastudováno třeba 100000 knih a všelijakých publikací, ale nikdy nemáme záruku, že se k nám dostalo množství stoprocentně pravdivých informací. Někdo se otázkami mezi nebem a zemí a otázkami, na které nelze najít jednoznačnou odpovědět zabývá rád a někdo to považuje za zbytečné a já si zrovna myslím, že je třeba být vnímavý a zamýšlet se nad tím, co nás obklopuje, jak vznikl svět, jaká je společnost, a jakým směrem se ubírá, či kterým směrem se ubírat bude. Při přílišném se zahloubání do těchto otázek však bohužel může přijít i propadání do úzkosti. NewOld-ová psala, že by chtěla být stromem, a pokud existuje něco jako reinkarnace, pak já bych v příštím životě asi nechtěl být člověkem. Já často tvrdívám, že člověk je nejnižší formou života, protože nikdo nikdy nenapáchal tolik škod, co člověk. Někdo se mnou v tomto tvrzení souhlasí, ale jiní po mně kvůli tomuto začnou štěkat, že kdyby měl takový mravenec lidský mozek, tak bych se divil, a že lidé jsou velice uvědomělí. Nevím, já nikdy netvrdil, že by mravenec měl mít lidský mozek a taky se mně nezdá, že by člověk byl příliš uvědomělý. Já nevím o žádném zvířeti, o žádné rostlině, o žádném stromu vraždícím pro majetek a také nevím o tom, že by nějaký strom, nějaká plodina či nějaké zvíře vyvolalo světovou válku. Existuje-li nějaké převtělování, asi bych nechtěl být ani zvířetem a asi bych chtěl být nějakou květinkou, o kterou se nějaký pěstitel poctivě stará.  Proč? Nevím sám!

Nejsem žádný vyhraněný stylista, co se hudby týče a dokážu poslouchat i hudbu velice nesourodou, ale přesto mám nejraději české písně, které mají svůj příběh, nejlépe smutný příběh. Miluji třeba starou lidovku Široký, hluboký, která pojednává o příběhu pravděpodobně mladého muže, kterému byla odvedena panenka, a tím pádem bylo veta po jeho lásce. On se za svou panenkou nachodil a našlapal spousty bláta, a přec jí nedostal, svou zlatou panenku. On se pro ní nachodil a našlapal kamení, a přec tu svou panenku, své potěšení nedostal, a tudíž jeho srdce sténá.

Poslední dobou velice často užívám slova poselství a neustále se v něčem snažím hledat poselství a do komentářů neustále píšu, že by bylo dobré hledat v tom poselství. Ano, já věřím ve skrytá znamení. Věřím ve skrytý obsah a snažím se ta poselství hledat. Včera jsem se probudil v 01:00 hodin celý propocený a začal jsem přemýšlet, ale myslel jsem jinak, než jindy. Mnohem hlouběji, ale i mnohem pesimističtěji.