Kniha japonského spisovatele jejíž český překlad zní "Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování" není pro každého, jelikož je i dosti psychologická a filozofická. Doporučil jsem jí ke čtení i jednomu člověku, který se velice rád zabývá literárním dílem Franze Kafky (Haruki Murakami je držitelem Ceny Franze Kafky) a knihu ocenil za to, že obsahuje mnoho životní moudrosti. 

Kniha nepatří k chmurným, depresivním dílům, ačkoliv téma smrti nastoluje často. Z mého úhlu pohledů se dá říct, že počátek knihy je o tom, jak by hlavní představitel "Cukuru Tazaki" prorazil dveře nabízející smrt, kdyby existovaly. Při myšlenkách na sebevraždu hledal způsob intenzivní a čistý a ten nenacházel. Životními cestami se tedy Cukuru proplétal dál

Polovina roku a konec roku představují dobrou příležitost k bilancování toho, co se povedlo, ale také toho, co se nevydařilo. Mohu říci, že první polovina mého roku byla klasickým střídáním úspěchů s neúspěchy a teď začíná druhá polovina kalendářního roku a teprve se ukáže, co přinese. Rád opakuji krásnou větu o tom, že "minulost nelze napravit." Z chyb je třeba se poučit a jít dál. Na jednom z jiných blogů se mně dnes podařilo dočíst, že prý máme být šťastní, i pokud je deštivý den a přáli jsme si slunečný. Má první asociace byla poněkud cynická, jelikož mně na mysli vytanulo, že v takových vedrech by s výjimkou provozovatelů koupališť déšť snad každý jen přivítal. 

Každý den je příležitostí k sebezdokonalení a rozvoji znalostí i dovedností a vstane-li člověk, pak si může poblahopřát, neboť všichni takové štěstí neměli. Každičký den je člověk povolaný k životu a přeje si, aby ten život byl kvalitně prožitý. Ve svém věku, už bych měl mít srovnané priority, ale zatím se v těch stezkách našeho světa často pohybuji nesebejistě, avšak velice dobře si uvědomuji, že každá cesta zakončená bez ťuknutí, úmrtí či zranění byla šťastná.

Kapitola 19/1

Poutník spatřuje vrchnostenský stav

Po příchodu do jiné ulice vidím po všech stranách sedět na různých stolcích rychtářie, purkmistry, úředníky, purkrabí, písaře, místodržící, soudce a další. Jim se říkalo: milostivý pane, pane, kníže atp... A praví mně tlumočník: Zde se setkáš s lidmi udržujícími ve světě řád, oni soudí a svými rozsudky dobré ochraňují a zlé trestají. Řekl jsem: "To je ovšem pěkná a v lidském světě jistě nevyhnutelná záležitost." "Odkud se berou takoví lidé?" Odpověděl mně: "Někteří se jimi rodí, jiní skrze jiné a obec mezi nimi vybírá ty, které uzná nejmoudřejšími, nejzkušenějšími a nejpovědomějšími v záležitostech práva a spravedlnosti. "To je pěkné", povídám.

Náhle se přihodí, jak spatřím, že se někteří chtějí dostat na stolce pochlebováním, úplatou či doprošováním a vykřiknu: "Hle, hle, neřád!!!" a tlumočník: "Mlč, zažiješ něco zlého, pokud to uslyší" a já se ho zeptám: "A proč nepočkají na své zvolení?"

Můj blog dnes má své výročí. Své první půlkulatiny již oslavil a uvidí se, zda dojde i na kulaté výročí. Kdyby byl blog živým lidským organismem, pak by se těšil na to, že brzy nastoupí do první třídy a mnohému se tam naučí. Je však zvláštní, že ve škole se lidé kromě naučení se čtení, psaní a počítání i mnohému odnaučí. Malé děti při nástupu do školy se většinou úplně všechny budou hlásit k tomu, že umí kreslit a zpívat, ale přejdou-li do vyšších tříd, pak už tomu tak být nemusí. 6 let není zanedbatelná doba _ za tu dobu člověk nasbírá nějaké příjemné i trpké zkušenosti a projde určitým vývojem, a tak se může stát, že přestane věřit tomu, čemu věřil dříve. Zároveň také může začít věřit něčemu novému. Jsem dlouhodobě takový trochu melancholický typ člověka, což z mých článků možná lze vyčíst. Někteří lidé se mě ptají, jak je možné, že se pořád usmívám, když mám takový negativistický pohled na život a společnost a já říkám, že říkám-li, že každý den může být poslední, pak to není negativistický pohled, ale realita, protože i pětileté dítě může zrovna prožívat své poslední chvíle. 

Uvidíme, jak to půjde s blogem dál: Zda-li v těch svých šesti letech bude pomalu opouštět virtuální svět či zda-li mu nelegálně při desátém výročí symbolicky dopřejeme trošku alkoholu na oslavu .

V jakém jsem stavu? V takovém rozpolceném, ale myslím si, že to dnes nebývá neobvyklé. Lidé dnes mají málo jistot a tak raději moc neplánují  - já jsem relativně mladý a přesto říkám, že každý den může být poslední a vůbec mně přitom nepřipadá, že by to byla nějaká negativní myšlenka. Negativních myšlenek mě však napadá dost, avšak zároveň u mě dochází i k dalšímu pocitu toho, že jednoho dne budu přiměn k následujícímu uvažování: "měl jsem se dobře, akorát jsem to nevěděl" - , neboť mohou přijít i extrémně kritické situace a bude otázkou, zda si s nimi dovedu poradit. Rok 2015 pro mě začal velmi úspěšně, ale následně sice docházelo k dílčím úspěchům, avšak se mně zdá, že pokračování tohoto roku u mě zatím probíhá ve stylu: pohybuji se ve vysoké výšce na houpajícím se laně v polovině bez jištění a zatím jsem nespadl, pouze mnohokrát klopýtl a jen čekám, kdy dojde k pádu.

Bylo líp či bude líp? Z hlediska jazykové korektnosti není možné ani jedno, jelikož z tohoto hlediska a) mohlo být lépečib) může být lépe (nikoliv líp). Jak bylo a jak bude? Lépe dovedu odpovědět na to, jak bylo, jedná-li se o většinu období mého života, neboť se dokážu rozvzpomenout na své pocity. Lze však jen stěží odpovědět na to, jak bude, protože ačkoliv to zní velice pateticky, tak se také může stát, že už nic nebude, a proto je dobré dbát rady blogerky  NewOld-ové, která často připomíná, že se nic nemá odkládat. Je dobré této rády uposlechnout, avšak někdy se  žel může někomu přihodit, že tomu "nechtít to odložit" mohou bránit i objektivní faktory.

Většina mladých lidí ignoruje volby a politiku, ale nelze se tomu divit, protože bez ohledu na stranické tričko jdou politici spíše proti zájmům mladých (Mládí se těžko přesně věkově vymezuje, považujme tedy v tomto textu mládí za období od 16-ti do 30-ti let věku). Politici se totiž mladým snaží znepřístupňovat vzdělávání např. snahou o zrušení některých maturitních oborů či snahou o zvyšování finanční spoluúčasti studentů formou zvyšování cen za dopravu a ubytování, studijní pomůcky či formou zavádění nových poplatků spojených se studiem.     

Systém vzdělávání je složité téma a vzdělávací systém není dobré příliš rychle od základu bortit. České školství je ve vleku neustálých pomluv o tom, že je nekvalitní - domnívám se, že by do České republiky nepřijíždělo tolik zahraničních studentů na výměnné pobyty, kdyby bylo naše školství opravdu tak nekvalitní, jak se tvrdí.

Dlouhá léta se tvrdilo, že vyšší vzdělání znamená vyšší šance na trhu práce a najednou se začalo tvrdit, že zapotřebí jsou jenom řemeslníci, ačkoliv jednu dobu bylo řemeslo neprávem nástrojem posměchu. Nyní jsou často neprávem nástrojem posměchu zase lidé s vysokoškolským vzděláním, na které je mnohdy pohlíženo jako na flákače, přičemž se neocení, že na své cestě za vysokoškolským vzděláním museli také často projít trnitou cestu plnou námahy a mnohdy i plnou slziček, aby se jim podařilo dosáhnout toho cíle v podobě vysokoškolského vzdělání. Možná mě někdo ze čtenářů zkritizuje za to, že jsem až příliš humanitní, ale domnívám se, že by člověk neměl být terčem posměchu a to bez ohledu na to, jaké kvalifikace dosáhl.

Domnívám se, že vzdělávání by mělo být především o šancích - nikomu by tedy nemělo být upíráno právo pokoušet se o úspěšné složení maturitní zkoušky a to bez ohledu na to, o jaký druh školy sekundárního typu se jedná. Maturita dnes bývá často považovaná za nutné minimum k prosazení se na trhu práce a třeba i na portálu MPSV si lze ověřit, že se v některých profesích zvyšují nároky na kvalifikaci - na úklidové práce (tím je nechci nijak zesměšnit, jsou také velice důležité) dříve běžně stačila ukončená základní škola - dnes je stále obvyklejší, že i na tyto pozice je požadován minimálně výuční list. 

Jsem přesvědčený, že se mladým lidem nemají uzavírat cesty např. rušením nástavbových oborů. Spíše bych omezil to, ať si mladí dělají v denní formě druhý výuční list nebo druhou maturitu (v tomto případě bych souhlasil s tím, aby se na ně třeba již nevztahovala sleva na MHD. apod.) S překračováním doby studia bych byl opatrný - větší penalizace by měla hrozit, jen pokud mladí studium bezdůvodně přerušují či prodlužují. Studium v zahraničí či vážnou nemoc považuji za ospravedlnitelný důvod k prodloužení studia.         

Neměli bychom tvrdit, že některé lidi nepotřebujeme - objevují-li se taková tvrzení, pak se nelze divit tomu, že stále více (nejen mladých) lidí propadá sklíčenosti, úzkostem, depresím. Také se poté nelze divit tomu, že stále přibývá lidí se sebevražednými myšlenkami: Jak se asi mohou cítit lidé, kterým je neustále předhazováno, jak nejsou prospěšní pro společnost?

Nepodaří-li se někomu uspět u maturity, pak jde bezpochyby o bolestnou záležitost. Mnoha nástavbovým studentům se to bohužel stává, ale i přesto se domnívám, že zrušení nástavbových studií by ještě zvýšilo nezájem o učební obory. Mnozí rodiče nechtějí dávat své děti na učební obory, jelikož se obávají, že jejich děti budou navštěvovat školu s převážně velice problematickými spolužáky. Zrušení nástavbových studií by znamenalo navíc zvýšení motivace rodičů neposílat děti na učební obory, jelikož by byla omezena prostupnost vzdělávacím systémem. Mluví se sice o zavedení mistrovské zkoušky po třech letech praxe s možností pokračovat v professional college, ale zapomíná se na jednu podstatnou záležitost s tím související - absolventi netechnických učňovských oborů mají problém získat práci (a tím praxi), protože nemají praxi. U netechnických učňovských oborů se často požaduje pro přijetí na pracovní pozici praxe minimálně i 3, až 5 let. Nelze tedy zjistit, po kolika reálných letech by tedy vyučeným bylo skutečně umožněno vykonat mistrovskou zkoušku. 

Za problém v souvislosti s maturitami považuji předpoklad, že maturity dělají jen mladí lidé. Domnívám se, že by při sestavování maturitních testů a dalších maturitních zadání měl být brán zřetel na to, zda maturity budou vykonávat lidé z denní či dálkové formy studia. 

Mladí lidé a praxe? - To je opravdu kámen úrazu, ale omezování přístupu ke vzdělání opravdu nevnímám jako správné řešení. Jako částečné východisko bych vnímal větší spolupráci firem se školami v sekundárním i terciárním vzdělávání. Spolupráce s firmami by však neměla sekundární a terciární školství proměňovat ve školství nevzdělávací - tím chci vyjádřit své neztotožnění se se stále častěji prosazovanou myšlenkou o dokonalosti internetu, kde lze najít veškeré informace v domnění, že se vždy jedná o informace relevantní. Velkou výhodou, ale zároveň i velkou nevýhodou internetu je, že si na něj může přispívat kdokoliv a šířit tak kyberprostorem jakékoli informace, aniž by proběhly předchozí korektury. Knihy sice také mohou obsahovat i nerelevantní informace, avšak procházejí korekturami, úpravami, doplněnými a rozšířenými vydáními, a tak se domnívám, že při srovnávání informací z knih se lze dříve dobrat relevantního výsledku a správného úsudku o věrohodných informacích. Kniha by i přes větší spolupráci firem se školami měla zůstat ve školství dominantním médiem. To, zda se bude užívat její klasická tištěná forma či pro záda a obývající pokoje snesitelnější elektronická forma, bych už nechal na zvážení každého jednotlivce.        

Za dobré opatření v boji s nezaměstnaností mladých bych považoval zavedení povinných dvouletých stáží ihned po ukončení studia.