Ještě před pár měsíci bych si plně neuvědomoval, jak aktuální a naléhavá jsou slova této písně. Poslech zpravodajství u mě poslední dobou vyvolává silné pocity úzkosti, až deprese. V televizním pořadu, kde se věští, říkala jedna z tzv. věštkyň, že prý v posledních dvou letech na zem padá spousta lásky, a že ta láska padá tak intenzivně, že to někteří nedovedou unést. Slyším-li zprávy, tak se mně bohužel nezdá, že by s tím snášením se obrovského množství lásky na zem měla pravdu.

Jsem rád, že jsem první čtvrtstoletí svého života mohl prožít v zemi, kde nebyla válka. V zemi, kde jsem nebyl nucen, abych někoho zabíjel. Doufám, že tomu tak zůstane i v druhém čtvrtstoletí či případně dalších čtvrtstoletích mého života. Chybou nás lidí (někdy i včetně mě) je, že se necháváme vyprovokovat. 

Nechat se vyprovokovat znamená podlehnout negativním vášním, jakými jsou např. závist, zloba, svár a touha mstít se. I dnes je třeba prosit, ať zloba, závist, svár i touhy po pomstě již pominou! Lze tomu i trochu pomoci - vyžaduje to, abychom si nevytvářeli falešné nepřítele - odpustit někdy lze jen stěží, ale už to, že se nebudeme snažit o pomstu za skutečnou nebo domnělou křivdu, může zabránit mnohému neštěstí. Snaha potrestat velké společenství kvůli domnělým či skutečným křivdám jenom malé části onoho společenství, může vést k tomu, že trestem budou zasaženi i ti, kteří se nikdy nikomu ukřivdit nesnažili. 

Jsem smutný z lidí propagujících filozofický světonázor, že válek je potřeba, aby nebyl hladomor. Jenže skutečnost je jiná, jelikož právě válka často způsobuje hladomor, neboť v době válek upadá zemědělství, neobdělávají se pole a neseje se ječmen.

Svár, zloba, závist, a zášť, ať už pominou!  Ať ve všech lidských srdcích (včetně toho mého) pominou! 
 

Kolik mám ještě dní, než-li přijde ten poslední? Klást si dennodenně tuto otázku je poněkud depresivní, avšak hodně lidí si jí zřejmě někdy položí. Dnes se zdá býti tato otázka opět velmi naléhavou a aktuální. "Morituri te salutant" se obvykle překládá takto: "na smrt jdoucí Tě zdraví" a část české populace (nelze to přesně určit na procenta) si přeje, aby se tímto pozdravem začalo opět zdravit hodně lidí v zemi české. Už opět si přejeme hnát lidi do války a už opět z mnohých úst zní, že střelba samopaly se děje ve jménu humanity. Část české populace si přeje, ať muži i ženy především ve věku 18 - 30 let musejí zbytečně umírat. Jenže je škoda každého lidského života a obzvláště mladého života. Je zapotřebí, aby více rozhodovacích pravomocí měli ženy - matky, protože lze předpokládat, že ženy-matky ve velké většině nebudou hnát své děti vstříc smrti. 

Já osobně si nepřeji revoluci ani povstání, protože dobré ideály "rovnosti, volnosti, a bratrství" se často změní ve zbytečné prolévání mnoha krve. A domnívám se, že by bylo spravedlivé, kdyby ty, jenž provolávají "válku, válku, boj, boj, boj, boj" stihla Bílá nemoc. Mrzí mě, že jsme neochotní poučit se, a že i přes historické zkušenosti věříme tomu, že násilí a zabíjení muže něco vyřešit. Už v řecké mytologii předpovídala věštkyně Kassandra ponurý konec války, ale byla to žena, a tak jí žádný násilnický muž nechtěl naslouchat. 

Prostředí, kde je člověk nucen, aby používal zbraně, je prostředím, kde má člověk možnost použít zbraň proti sobě. Každého lidského života je škoda, ale zároveň je také lépe nechat se zabít, než-li někoho zabít. 

Jsem smutný z toho, že část české populace se domnívá, že vraždit jménem rodné země, je projevem vlastenectví. Já se domnívám, že lásku k vlasti lze prezentovat i jinými způsoby, než-li se zbraní v ruce. Nějaký bližší citový vztah ke své rodné zemi (vlasti, domovině) si dle mého názoru člověk uvědomí teprve tehdy, když se na delší dobu ocitne v cizině. Tehdy si řekne - tu svou rodnou zemi mám velice rád a to i přes všechno to, s čímž  mám problém se ztotožnit. Nějaké dřívější úvahy o emigraci se poté zdají býti liché, protože každá země světa má svá pozitivní i negativní zákoutí.

Každá doba je zlá. Dobrá doba neexistuje. Lidé totiž po staletí válčí a žádné století bohužel nebylo a ani to současné bohužel není stoletím míru. Lidé po staletí jenom válčí a soupeří v tom, kdo je lepší. Lidé se po staletí jenom hodnotí, ponižují a pohrdá se jimi. Častokrát jsou lidé donuceni podrobovat se nedobrovolně všelijakým výcvikům, kde musí podstupovat ponižování. Na lidi je po staletí činěn často takový nátlak, že už ho neunesou a sesypou se a stát se to může, každému - i těm, kteří si namlouvají, že oni se psychicky zhroutit nikdy nemohou. Nemoci duše jsou stále častější o nemocích duše si lze přečíst i knihu "Osm týdnů v Blázinci" od "Evy Lohmann", která vyšla v německém originále pod názvem "Acht Wochen verrückt", a která byla "Helenou Čížkovou" precizně přeložena do českého jazyka. První kapitola knihy na mě působila trochu rozvláčně, ale počínaje druhou kapitolou jsem se od knihy nemohl odtrhnout.

5 let – jde-li o výročí blogu,  je výročí významné, protože mnoho blogů existuje maximálně po dobu jednoho měsíce. Můj první blog u konkurence existoval zhruba 1 rok a 2 měsíce. Můj druhý blog zde na pise.cz existuje již 5 let. Svůj první blog jsem ukončil proto, že se mně zdál moc pubertální, ale myslím-li na tento blog, pak mám také pocit, že jsem tento blog mohl ušetřit některých z mých výlevů. Poslední dobou moc nepíšu a jedním z důvodů je i to, že mně dnes připadá, že bych měl dbát více toho, co píšu. I pokud píšu pod pseudonymem, přeci jen nemohu psát, co mně zrovna na mysl přijde. Je dobré, ať člověk není kakabus beze špetky smyslu humor, ale je třeba si být vědom také toho, že čímkoliv, co vypustím ze svých úst a čímkoliv, co někde napíšu či někdy a někde učiním, o sobě vysílám určité signály.

Otevřel se nový rok 2014. Někomu se bude dařit lépe, někomu hůře. Někdo jde do roku 2014 s předsevzetími, někdo bez předsevzetí. Tož, to takové obecné řeči. Co mě čeká v roce 2014? Mnoho dramatického, ale ať už to bude jakkoliv dramatické, až pohádkově doufám, že to nakonec skončí všechno dobře, a že každý konec přinese nový šťastný začátek.

Zavřou-li se jedny dveře, mohou se otevřít jiné. Člověk je nedokonalý, a tak se nedokáže vždy se vším správně vyrovnat, ale s odstupem času vždy přijde na to, kdo to s ním myslel dobře či špatně, a zda-li jeho činy, byly správné nebo nesprávné.

Já nejsem vzor všech ctností, ty nejsi vzorem všech ctností, on/ona/ono/ není vzorem všech ctností, my nejsme vzorem všech ctností, vy nejste vzorem všech ctností, oni nejsou vzorem všech ctností - shrnutě rečeno nikdo není vzorem všech ctností. Každý někdy udělá nějakou klukovinou, u ženského pohlaví (někdy něžného) holkovinu, prostě každý někdy "zazlobí" - ale, co znamená ono "zlobit?" Lze to nějak přesně definovat a blíže specifikovat a doplnit o příklady? - Spíše se vždy lze dostat na tenký led, protože i to "zlobení" má své důvody a není vždy dlážděno zlými úmysly. Pokud podle někoho zlobíme, pak si zasloužíme prý jenom brambory, šlupky od brambor nebo uhlí - cena uhlí sice momentálně klesá, ale pořád je to palivo - takže se může hodit, ceny brambor rostou, takže brambory se mohou také hodit a má-li někdo prasata, pak ani ty šlupky od brambor nejsou k zahození. Vánoce jsou tady - dříve svátky klidu a míru, ale dnes ve velmi mnoha případech - svátky úklidu a nákupního konzumního neklidného nákupu - všichni chceme mít krásné Vánoce a snad i prožít je v poklidu a já si opravdu myslím, že k tomu není zapotřebí dostat nejdražší dárky, přejíst se a zřídit se alkoholem. Lidé potřebují někdy vypnout, uvolnit se, být lidmi a ne roboty (jak je psáno i na jiném blogu), taky není nic špatného na tom, pokud se člověk v rozumných mezích občas napije alkoholu.  Není nic špatného na tom pochutnat si na dobrém jídle. Pokud se to však s tím jezením, pitím, ale třeba i nakupováním nebo uklízením přežene, pak se může stát, že se z Vánoc místo poklidných svátků stanou dříve či později noční můry. Chci tedy všem popřát, ať se jim nestane na Vánoce nic zlého, ať nemusí být sami, ať nejsou v nemocnici, ale ani jinak nemocní.  Také nám všem přeji, ať máme pochopení pro lidské nedostatky - protože všichni jsme jen prach, maso a kosti, jsme chybující, a někdy neuvědomělí, a tak je dobré umět se nad něčím povznést. Hodně lidí je dnes ve velmi tiživých situacích, a tak pro ně může být vánoční čas opravdu jen dobou větší psychické zátěže - obzvláště těmto lidem bych chtěl popřát, ať se z tíživých situací dostanou, a aby jim zase vysvitla radostná hvězda.        

Trapasy a senzace – po tom se dlouhodobě a intenzivně lační. Ale komu z nás je příjemné, pokud si uděláme ostudu nebo nějaký trapas? Zřejmě a pochopitelně většině lidí ne, ale když si trapas trhne někdo jiný, tak to je hned důvodů k posměškům. Možná tímto tvrzením někomu připadám jako náfuka bez smyslu pro humor, ale já mám humor rád, pokud to není humor, který vysloveně někomu ubližuje a já považuji za smutné, že mnoha lidem imponuje úplně nejvíce právě humor, který může silně zraňovat. Je sice pochopitelné, že v určitém věku a určitých situacích nám lidem – bytostem nedokonalým, prý rozumným, něco nemusí docvaknout, a právě proto by se při vyhodnocování situace mělo zohlednit, kdy, a za jakých okolností se uskutečnila, než se začnou vyvozovat ukvapené závěry – je velmi snadné a svůdné nechat se zlákat k odsuzování a škatulkování někoho, ale i pro mne samotného je dobré si připomenout, že člověk mnohokrát nemá ani potuchy o tom, co se děje za zavřenými dveřmi a dále si připomenout, že jakékoliv chování kteréhokoliv člověka má své příčiny, které mohou být psychického, věkového, náboženského i jiného původu.

Jde-li někdo proti hlavnímu proudu, stane se s poměrně velikou pravděpodobností terčem posměchu, a neunese-li nepochopení pro nesplynutí s hlavním proudem, pak se může stát raději součástí davu, a obouvá si stejně jako ostatní boty s fajfkou, aby zapadl, ačkoliv verbálně zcela protikladně tvrdí, že je svůj, individuální a nechce být jako ostatní.