Kapitola 17.

Poutník prozkoumá stav duchovenstva

Přejdeme jakýmisi průchody a přijdeme na ryňk, kde stálo množství rozdílně stavených kaplí a chrámů, do nichž vcházeli zástupy, a zase z nich vycházeli. A vkročíme do nejbližšího a tady po všech stranách rytiny a slitiny mužů a žen, též všelijakých zvířat, ptactva, zeměplazů, stromoví, rostlin, tolik též slunce, měsíce a hvězd a dokonce i plno ošklivých ďáblů. Z přichozích si pak každý vybral, co se mu líbilo, před tím klekl, líbal, podkuřoval kadidlem a přinášel oběti. Bylo mně, až divné, jak svorně trpěliví byli, když takměř každý svou věc jinak konal a pokojně každého nechali, ať si dělá podle svého uvážení (což jsem potom jinde nespatřil), avšak záražel mě tady jakýsi pronikavý zápach, z kterého na mě šla hrůza. Pospíšil jsem tedy ven.

Kapitola 16.

Poutník se dívá na promoci mistrů a doktorů

V tom, ale zazní zvuk truby svolávající k slavnosti a Všezvěd srozuměn, co bude řekne: "Pojďme se nejprve podívat ještě tady, bude se nač kouknout. "I co to bude?" ptám se. "Vysoké učení bude korunovat ty, kteří byli pilnější než jiní a ti budou korunováni, čímž budou druhým vzorem. Byl jsem žádostivý vidět takovou zvláštní věc, a když se sbíhali houfy, vejdu za nimi také a vedle rektorského trůnu stál kdosi s papírovým žezlem, k němuž přistupovali někteří z prostředka houfu a dožadovali se svědectví vysokého umění. On, že jejich žádost je slušná, schválil ji a poručil, aby poznamenali na cedulku, co umí a nač žádají cedulku. I uváděli: filozofie, medicína, právo, a přitom měšcem podmazovali, aby to šlo hladčeji.

Bral tedy jednoho za druhým, přilepil každému na čelo titul: Toto je mistr svobodných umění, toto doktor medicíny, toto licenciát církevního i civilního práva atd.  a přitvrdil pečetí a poroučel všem přítomným i nepřítomným, aby je nikdo nezval jinak, neboť by pak byl uvržen do nemilosti bohyně Pallady, ochránkyně učenců. A pak je i zástupy rozpustil.

Kapitola 15.

Poutník spatřuje právnický stav

Zavedli mě tedy do jednoho ještě širšího auditoria, kde se nacházelo nejvíce uznávaných lidí.  Měli malované zdi, sruby, ploty, prkenné ohrady, přehrady, závory a mezi nimi jiné mezery a díry, dveře, vrata, závory, zámky a k nim rozličné klíče, klíčky a háky. To vše si vzájemně ukazovali a měřili, kam se s tím může vejít, a kde nikoliv. I ptám se: "Copak to ti lidé dělají?" Dostal jsem odpověď, že hledají, jak by se každý z nich ve světě mohl držet toho svého či také z jiného něco převést na sebe, aby zachoval řád a svornost. Řekl jsem: "To je pěkná věc", ale když jsem se trochu porozhlídl, zošklivila se mně. A to především proto, že neuzamykali mysl, duši nebo člověka, jak jsem zaznamenal, ale statky, vedlejší věc při člověku a nezdálo se mně, že by kvůli tomu stála za to všechna ta přenesnadná práce, kterou jsem tady viděl.

Navíc jsem zaznamenal, že veškeré to umění bylo založené jen na vůli některých.  

 Kapitola 14.

Poutník prozkoumá medicínu

Takže mě provedou jakýmisi uličkami mezi fyzickým a chemickým auditoriem a postaví mě na jakési místo, kde jsem spatřil hrozné divadlo. Natáhli si člověka*, řezali mu jeden úd za druhým, párali se mu ve vnitřnostech, a s velikým zalíbením si ukazovali, co kdo kde našel. I řekl jsem: "Co je to za nehoráznou krutost zacházet s člověkem jako s hovadem?". "Musí to být", řekl tlumočník. "Tím se učí."

Pak toho nechali, rozběhli se po zahradách, lukách, polích, horách, a co tam rostoucího našli, to škubali a nanesli takové hromady, že by jim k přebírání a zkoumání toho nestačilo několik let. A každý běžel vzít z hromady, co viděl, chytil to, běžel k onomu rozpáranému tělu a roztahoval to nad jeho údy. Jedno s druhým měřil na tloušťku, délku i šířku. Ten pravil, že se to k onomu hodí, druhý že nehodí: pak se o to s velikým křikem hádali, a i o jména těch travin se významně přeli. Kdo jich znal nejvíc, uměl měřit a vážit, tomu z nich upletli věnec, korunovali ho a přikazovali nazývat jej doktorem.

Kapitola 13.

Poutník se dívá na Bratrstvo růžového kříže

A na dalším místě zaslechnu hlas trubky, a když se ohlédnu, vidím sedět někoho na koni a svolávat filozofy. Když se filozofové odevšad valili, začal vytrubovat o nedokonalosti svobodných umění a celé filozofie. A jak někteří slavní, Bohem k tomu vyvoleni všechny ty nedostatky již prozkoumali, a kterak lidskou moudrost doplnili a přivedli jí na nejvyšší stupeň, kde byla před vyhnáním z ráje. Zlato dělat, že prý je pro nich úplná maličkost, a že je jim již odkrytá celá podstata a přirozenost, a že chtějí-li někomu odnítit nebo dát formu, mohou podle libosti. Jazykům všech národů prý rozumí a vědí vše, co se děje po veškrém okrsku zemském i novém a umějí spolu rozmlouvat, i kdyby si byli vzdáleni tisíce mil.  Kámen mudrců, že mají, kterým všechny nemoci a zranění dokonale hojí a dlouhověkost zajišťují. Hugo Alverda, jejich představený má již 562 let a jeho vrstevníků již není mnoho. A ač se po tolik set let tajili, jak pracují v napravování filozofie (sedm jich bylo), nyní se již tajit nechtějí, jelikož je vše dokonale připraveno a v širém světě nastává reformace, ohlašují se zcela zjevně, jsou připraveni s každým jednotlivcem, o němž shledají, že se k tomu hodí, sdělit mu svá drahá tajemství.

 Kapitola 12.

Poutník mezi alchymisty

Všudybud řekne: "Pojď alespoň nyní, zavedu tě tam, kde je vrchol lidského důvtipu a tak rozkošná práce, že kdo se k ní jednou dostane, už se jí po celý svůj život nemůže vzdát, neboť přináší mysli útěchu pro svou ušlechtilost." A prosil jsem, aby neváhal a ukázal mně to. Zavedl mě tedy do jakýchsi klenutých místnosti, kde stálo několik řad ohnišť, pícek, kotlů a skleněných věcí, až se všechno blýštělo. Lidé pak chodilii a podkládali klestí, uhlí a rozdmýchávali oheň, který pak zase hasili tím, že tam rozličně cosi nalévali a přelévali. Zeptal jsem se: "Kdo jsou oni a co to dělají?" Odpověděl mi: "Filozofové, kteří provádějí to, co nebeské slunce svou horkostí ve střevech Země nemůže učinit během mnohých let. Kovy přeměnují na jejich nejvyšší stupeň, tedy na zlato. "A k čemu to je?", řekl jsem. "Však se více užívá železa a jiných kovů, než zlata." "Ty jsi ale psychopat", řekl on. "Vždyť zlato je ta nejvzácnější věc, kterou kdo má, nemusí se bát chudoby."

 Kapitola 11.

Poutník přišel mezi filozofy

A obrátí se na mě tlumočník a řekne: : "Nyní tě zavedu mezi filozofy, jejichž úkolem je vyhledávat prostředky k napravení lidských nedostatků a ukazovat, v čem se skrývá pravá moudrost. A já řekl: "Tady se snad i já něčemu bohulibému naučím." On řekl: "Ovšem, neboť tady jsou lidé, kteří znají pravdu o každé věci, bez jejich vědomí ani nebe nic nedělá, ani na ně nečíhají pasti, neboť lidský život k ctnostem ušlechtile formují, osvěcují obce a krajiny, mají za přítele Boha a rozumí jeho zahádam, k čemuž dospívají skrze svou moudrost. "I pojďme, pojďme mezi ně, prosím, prosím!", naléhal jsem. Jak mě mezi ně však zavedl a já viděl množství starců a jejich divné způsoby, strnul jsem.