Parafrázovaný Labyrint světa a ráj srdce 11

 Kapitola 11.

Poutník přišel mezi filozofy

A obrátí se na mě tlumočník a řekne: : "Nyní tě zavedu mezi filozofy, jejichž úkolem je vyhledávat prostředky k napravení lidských nedostatků a ukazovat, v čem se skrývá pravá moudrost. A já řekl: "Tady se snad i já něčemu bohulibému naučím." On řekl: "Ovšem, neboť tady jsou lidé, kteří znají pravdu o každé věci, bez jejich vědomí ani nebe nic nedělá, ani na ně nečíhají pasti, neboť lidský život k ctnostem ušlechtile formují, osvěcují obce a krajiny, mají za přítele Boha a rozumí jeho zahádam, k čemuž dospívají skrze svou moudrost. "I pojďme, pojďme mezi ně, prosím, prosím!", naléhal jsem. Jak mě mezi ně však zavedl a já viděl množství starců a jejich divné způsoby, strnul jsem. Bion tiše seděl, Anarchasis se procházel, Thales létal, Hesiodus oral, Platon v povětří honil ideje, Homerus zpíval, Aristoteles disputoval, Pythagoras mlčel, Epimenides spal, Archimedes zemi odstrkoval, Solon práva a Galenus recpty spisoval, Euclides měřil síň, Cleobulus zpytoval budoucí věci, Periander rozměřoval povinnosti, Pittacus válčil, Bias žebral, Epictetus sloužil, Seneca sedící mezi tunami zlata se chudobou vychvaloval, Socrates o sobě každému povídal, že nic neumí a naopak Xenophon sliboval, že každého naučí čemukoliv, Diogenes ze sudu vykukoval a hanil všechny kolemjdoucí, Timon všem zlořečil, Democritus se tomu všemu smál, Heraclitus naproti tomu plakal. Zeno se postil, Epicurus hodoval, Anaxarchus pravil, že to vše nic není, jen se to tak zdá. Bylo mnoho jiných filosůfku, ktří nebyli tak proslulí, a každý z nich něco zvlaštního provozoval, ani jsem si to všechno nezapamatoval a vzpomenout si na to raději ani nechci. Když jsem to vše viděl, řekl: "A tihle, že jsou nositeli moudrosti, světla světa?"* (*pozn. světlo světa - biblická metafora) Ach, myslel jsem, že se tady naději jiných věcí. Však tady každý vyjde a každý jinak jako v nějaké hospodě. Tlumočník mně řekl: "Jsi blázen a těm tajemstvím nerozumíš. Když slyším, že jde o tajemství, začnu o nich bedlivě přemýšlet a tlumočník mně je začne objasňovat. V tom přistoupí v hábitu i filozof Pavel z Tarsu a šeptá mně do ucha: "Považuje-li se někdo za moudrého na tomto pozemském světě, buď raději bláznem, aby jsi se stal moudrým. Moudrost pozemského světa je bláznovstvím u Boha, neboť je psáno: "Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné."  Dobře jsem věděl, co srovnává, co mé oči vidí a uši slyší, ochotně jsem o těch tajemstvích přestal rozmlouvat a řekl: "Pojďme někam jinam". Můj tlumočník mně pak opět nadal do bláznů, že když se mám od moudrých něco naučit, utíkám od nich. Jenže já přece šel.

A vešli jsme do jakéhosi auditoria, kde bylo plno mladých i starých s pisátky, malujících písmenka, čárky i puntíky, a když jeden jinak, než druhý napsal nebo vyslovil, jednak se sobě smáli, jednak jim to vadilo. Potom rozvěšovali po stěnách slova a hádali se, jak se co k čemu hodí, a tak je skládali, rozkládali a rozličně přestavovali. Když jsem na to koukal a nic kromě toho neviděl, řekl jsem: "Toto jsou dětinské věci. Pojďme jinam."

Vešli jsme tedy do jiné síně a tam jich mnoho stalo s líčidly a rozhodovali se, jakou barvou budou psané slova vypuštěná do světa, zda na zeleno, červeno, modro, bílo či jak? A ptám se: "K čemu to?" Opověď byla: "Aby se příjemcům mohl všelijak zabarvit mozek". A já si rýpnul: "A používá se těch líčidel k líčení pravdy nebo lží?" A dozvím se, že podle toho, jak je to právě třeba. A tak jsem došel k závěru, že odtud pochází mnoho užitečného a pravdivého stejně jako falešného a marného.    Odejdu tedy odtud.  

Takže vstoupíme jinam a tu houf jakýchsi křepkých jonáčků na vážkách odvažujících a na pídi odměřujících syllaby a plesajících a skáčících okolo toho. A divím se, co to je, a tlumočník mně poví: "Mezi všemi písařskými uměními neexistuje veslejšího a řemeslnějšího. "A copak to je?", zajímám se. Odpověděl: "Co prostým zdobením slov nelze učinit, to se spraví sfaldováním těch slov. Když jsem pak viděl ty, kteří se učí tomu sfaldování, nahlíží do jakýchsi knih a tak tam také nahlédnu a vidím tam: "de Culice", "de Passere", "de Lesbia", "de Priapo", "de Arte Amandi", "Metamorphoses", "Encomia", "Satirae", "summou", "frašky", "smyšlenky", "freje" a všelijakou bůjnost, což mně tu věc jaksi zošklivilo, obzvlášt poté, když jsem spatřil, jak bylo vynakládáno všechno umění na ty, kdo těm syllaboměrcům pochleboval, ale jakmile se jim někdo nesnažil vetřít do přízně, pak na něj hned házeli jakési uštěpačné poznámky odevšad. Když jsem zaznamenal, jak jsou to vrtošiví lidé, ochotně jsem od nich odešel.

Jdeme tedy, vkročíme do jiného stavení, kde vyráběli a prodávali kukátka. I ptám se: "Co to je" a odpovědí mně, že jsou to pojmy věcí, jak je vnímá lidská mysl, a že kdo jimi disponuje, tak všemu porozumí do hloubky, a  pak může jeden druhému nakouknout do mozku a přebírat se mu v rozumu. A přicházeli mnozí a kupovali ta kukátka a mistři je učili, jak je nakrucovati a nastrkovati. Mistři pak, kteří je dělali, měli po koutech své dílny, ale každý je vyráběl trochu jinak. Někdo dělal hrubé, jiný malé, někdo okrouhlé, jiný hranaté. Každý své chválil a kupce vábil, a mezi sebou se pak nesmiřitelně hádali či dokonce na sebe házeli rozličnými předměty. Někteří kupovali od každého a všechno sobě přípinali, někdo vybral jen jedna kukátka a ty pak nosil. Pak někteří říkali, že přece nemohou vidět tak hluboko a jiní tvrdili, že vidí, až za mozek a všechny rozumy. Ty, které to tvrdili, jsem viděl, jak padají hned přes kamení a špalky a do jam. Zeptám se tedy: "Jaktože se nevýhývají těm padům, když skrze ta kukátka všechno vidí?" Bylo mně odpovězeno, že tím nejsou vinna ta kukátka, ale ti, kteří jich neumějí užívat. Mistři pak říkali, že není vhodné míti kukátka, dokud se zrak neočistí důkladně oční mastí vyrobenou fyziky a matematiky, pročež mají chodit do auditorií nechat si poopravit zrak. Chodili tedy, jeden sem, druhý tam. A já své vůdce vybídl, abychom šli také. To se však nestalo dříve, dokud na mně Všezvěd nevyzkoušel několikero těch kukátek a opravdu se mně zdálo, že cosi lépe vidím a některá věc mohla být viděna několika způsoby. Já však i přesto dotíral, abychom šli dále a já si vyzkoušel tu oční mast.

A šli jsme a došli jsme na nějaké místo, kde se uprostřed nacházel jakýsi veliký rozložitý strom, na němž rostlo všelijaké listí a všelijaké ovoce, říkali mu Natura. Byl okolo něj shromážděn zástup filosofů a ukazovali si navzájem a vysvětlovali, jaké jsou na stromě ratolesti, listy a ovoce. A řekl jsem: "Slyším, že se učí pojmenovat, co roste na stromě , ale nevidím, že by bylo přirozené, aby to již uměli. Odpověděl mně tlumočník: "Toho není schopen každý", pohleď na tyto:  "A vidím, jak někteří lámou větve, rozhrnují listí a ovoce, zuby hryžou, kde na ořech narazí, až se jim od toho třasou, přebírali se v nich a chlubili se, že mají jádro a tajně a zřídka to jedni druhým ukazovali. Když jsem k nim velice pozorně nakoukl, viděl jsem, že měli zevnitřní šupinu a kůru zhmožděnou a rozmačkanou, nejtvrdší však skořápka, v níž leželo zavinuté jádro, byla ještě celá. Když jsem viděl tu marnou honosnost a daremné kvaltování, pobídl jsem, abychom šli jinam.

Takže vstoupíme do nějaké síně, kde před sebou filozofové měli krávy, osly, vlky, hady a všelijakou zvěř, také plactvo zeměplazy, dříví, kámení, vodu, oheň, oblaky, hvězdy, planety, dokonce i anděly a vášnivě mezi sebou diskutovali, jak by se každému tvoru dalo odejmout to, co ho od jiného odlišovalo, aby všichni byli sobě učiněni podobnými. I svlékali z nich nejprve formu, pak matérii, naposledy všechny nepodstatné znaky, až zůstala pouhá hmota. A tu se dohadovali, jsou-li všechny věci jedno a též, jsou-li všechny dobré a jsou-li skutečně tím, čím jsou a kladli si vzájemně více takových podobných otázek. Když je někteří pozorovali, žasli, co vše člověk dovede, když umí přesáhnout veškeré jsoucno a oddělit tělesnost všech tělesných věcí, až i já jsem se začal kochat v těchto malichernostech. Náhle jeden vystoupil, aby toho nechali, že jsou to jen fantazie. A přitáhl některé k sobě a ty zbylé označil za kacíře, kteří chtějí filozofii připravit o poslání být nejvyšším uměním a hlavou moudrosti. Když jsem se dost naposlouchal jejich handrkování, odešel jsem odtud.

Když jdeme dál potkáme jakési , kteří měli síň zavalenou samými čísly a přebírali je. Nekteří je brali z hromady, rozmisťovali je, jiní je zase dávali zpět na hromádky, z těch hromádek zase další část opět ubírali a zvlášť sypali. Jiní opět ty díly zase sbírali, dělili a roznášeli, až jsem se podivil tomu jejich dílu. A během toho mého podivování se vychloubali, jak v celé filozofii není jistějšího umění, neboť zde nemůže nic chybět, vytratit se či nadbývat. "K čemu je to umění?", řekl jsem. Podivili se mé hlouposti a hned se předháněli ve vypravování divů. Jeden, že mně poví, kolik mám v měšci grošů, aniž by do něho nahlédl. Druhý, že mně řekne, v jakou hodinu vyteče kašna pěti rourkama. Třetí mně poví, kolik hus letí ve stádu, aniž by je počítal. A tak to pokračovalo. A pak se našel jeden, který se podvolil uvést přesný počet písku v moři a sepsat o tom knihu. Z něho si vzal příklad další, který se rozhodl spočítat letající prášek v slunci. A žasl jsem a jelikož chtěli, abych jim prozuměl, ukázali mně, jakými směrnicemi se řídí: Trojčlenku, Spolkový počet, Zjišťování hodnoty směsi ze složek různých kvalit, Hledání řešení zkusmo. Těmto směrnicím jsem celkem porozuměl. Jakmile mě však chtěli uvést do tajů jako Algebra nebo Cossa (libovolná věc, x) , shledal jsem tam jakési divoké kliky a hromády háků, až jsem z toho skoro upadl v závrať, a tak jsem zavřel oči a prosil, abych byl odtud vyveden.

A přišli jsme k jinému auditoriu, nad nímž bylo napsané: "Nikdo nevcházej, kdož neznáš geometrii" a já se pozastavím: "Budeme tam vůbec moci vstoupit?" řekl jsem, když tam jen zkušené geometry pouštějí?" Pojď přece, řekl Všudybud. I vejdeme: A je jich tu mnoho, kteří si každý pro sebe v tichosti kreslili čáry, háky, kříže, kvadráty, kola a všelijaké další tvary.  Pak jeden chodil k druhému a ukazovali si vzájemně své kresby. Jeden pravil, že to má být jinak, druhý, že tak je to dobře, takže si odporovali. Vynalezl-li někdo novou čáru nebo kliku, výskal radostí a svolával jiné, aby jim to ukázal. Každý z nich pak utíkal do svého koutku a pokoušel se tu nově vytvořenou kliku nebo čáru také namalovat, což se někomu podařilo a někomu ne. Ta síň pak byla po podlaze, stěnách i stropě plná čar, na něž nesměl nikdo šlapat ani se jich dotýkat.

Kdo byl mezi nejučennějšími, vstupoval doprostřed a o cosi se velmi usilovně pokoušel. Viděl jsem také, jak to všichni očekávají s otevřenými ústy a bylo o tom mnoho řečí, jak by to bylo monumentálnější, než všechny divy světa, a kdyby se to vynalezlo, pak už by nebylo nic nemožné. Já pak tedy dychtil, abych zjistil, o co se má jednat. Přistoupil jsem a spatřil, že mezi sebou mají kolo a řeší se otázka, jak by z něho mohl být udělán kvadrát. A když se zvažovalo, jak tuto neproveditelnou věc uskutečnit, rozestoupili se zase a poručili si, aby o tom každý přemýšlel. Tu po malé chvíli znenadání jeden vyskočí a volá: "Mám to, odkryl jsem to tajemství, mám to!". A náhle se k němu všichni shlukli, aby to viděli a mohli nad tím žasnout. A přišel s knihou velikého formátu, kterou jim ukázal. Nastalo hlasité pokřikování, jak už to po vítězství bývá. Tomu plesání však vzápětí jiný učinil přítrž a křičel, co mu hlas stačil, ať se nedají mámit, že kvadrát není a postavil ještě větší knihu a všechny jeho zdánlivé kvadráty zase obrátil v kola a přesvědčivě dokázal, že to, o co se onen pokusil je nemožné. A všichni sklopili hlavy a navrátili se ke svým klikám a čárám.

Odtud jsme pak přišli do jiné síně, kde prodávali pídi, lokty, sáhy, váhy, míry, sochory, hevery, skřipce a podobné nádobí a plno bylo vážících a měřících. Někteří měřili tu samotnou síň a každý naměřil téměř jinak, poté mezi nimi došlo ke sváru a měřili znova. Někteří měřili stín, na délku, na výšku, na tloušťku, na váhu. Společně se však shodovali v tom, že není ve světě nic, co by se nedalo změřit, včetně světa samotného. Když jsem se však já na to jejich řemeslo podíval, zjistil jsem, že tady bylo daleko více vychloubání, než užitku. Sklopil jsem tedy hlavu a šel odtud.

A přijdeme do jiného pokoje, kde slyším plno hudby, zpěvů, břinkání a hlučení rozličných nástrojů. Někteří stojí okolo, nazírají a ucha nastavují, co odkud, kde a kam zní, jak a proč co zní nebo nezní, a co se tím snaží vystihnout. Někteří tvrdili, že již vědí a plesali, že prý je v tom cosi Božského a tajemství nad tajemství. S velikým nadšením a poskakováním to rozebírali, skládali a překládali. Když se však jeden z tisíce nevydařil, jiní jen hleděli. Kdo se pak rukou přičiniti chtěl, vrzalo mu to a skřípalo, také mně. Když jsem tedy viděl dostatek některých zdánlivě slavných lidí, měl jsem to za hříčku a maření času. Šel jsem raději odtud.

Zavedl mě Všudybud po schodech na jakési pavlače, kde jsem uzřel hromady lidí dělajících a přistavujících žebříky k obloze, pak lezoucích vzhůru a lapajících hvězdy, roztahujíc přes ně šňůry, záváží, kružidla a cesty měřících jejich běhů. Někteří se usadili a psali a vyměřovali směrnice o tom, jak se které mají scházeti nebo rozcházeti. Podivil jsem se lidské opovážlivosti, že se až k nebi spínají a dovoluji si určovat hvězdám směrnice i zachutnalo se mně také takto významného umění, že jsem se sám vynasnažil jemu porozumět. Při zaobírání se tím jsem však dobře spatřil, že se hvězdy rozmisťují jinak, než jim oni rozkazovali. Ostatně i oni to zaznamenali a naříkali na nebeskou nepravidelnost a tak se pokoušeli jim dát vždy jinak a jinak řád. Dokonce jim měnili i místa, některé strhovali domů na zem, Zemi pak na ně nahoru sázeli. Společně vymýšleli různé způsoby, ale žáden z nich nebyl dokonalý.

Někteří tam tedy více nelezli a shlíželi na ně zdola, k čemu která slouží a zkoumali to a shromažďovali trigóny, kvadráty, sextíle, conjuncce, opposice a jiné aspekty a vyhlašovali buď veřejně nebo soukromě, jaká koho čeká budoucnost. Psali, koho potká štěstí, neštěstí, jaké bude počasí, kdy se komu narodí dítě a pouštěli to mezi lidi. To u lidí budilo nejednou bázeň a strach nebo naopak veselost. Někteří toho vůbec nedbali, opovrhovali tím, nadávali do zhvězdlhářů a říkali, že i bez jejich předpovědí se mohou najíst, napít či si odpočinout. Zdálo se mně však, že tato odsouzení v ústranní nejsou spravedlivá, je-li to jen umění samo o sobě, ale když jsem si dal bedlivý pozor, tím méně pravdy jsem zaznamenal. Byla-li alespoň jednou předpověď přesná, pak zase minimálně pětkrát chybila. Porozuměl jsem tedy tomu, že i bez hvězd nebylo nesnadné hádat a považoval bych za marnost, kdybych se tím dále zabýval.

A opět vejdeme na jiné místo, kde také spatřím něco nového. Stálo jich tady hodně s jakýmisi křivými, ohnutými trubami, jejichž jeden konec cpali sobě k očím a druhý sobě stavěli přes hřbet za rameno. Když jsem se ptal, co to je, tlumočník řekl,že perspicille, kterými se hledí za hřbet, neboť kdo prý chce být člověkem, musí vidět nejen to, co mu leží před nohama, ale i vidět i to, co přešlo a ohlédnout se za svůj hřbet, aby se z minulého poučil pro přítomnost i budoucnost. Já to tedy měl za novou věc (předtím jsem prostě nevěděl, že mohou být takové zakřivené perspicille) a prosil jednoho, aby mně tu věc půjčil. A podali mně jich několik: "A jaká potvorná věc" - skze všechny bylo vidět jinak. Skrze jedno věc daleká se zdála, skrze druhé tatáž blíž, skrze jedno té, skrze jiné, jiné barvy, skrze třetí toho ani potřeba nebylo. Vytruboval jsem tedy, že se nelze nijak ujistit, že by to bylo tak, jak se ukazuje, neboť se věc očím barví podle toho, jak jsou perspicille přistrojené. Viděl jsem pak, že každý věří svému úhlu pohledu, pročež se historici o leccos dost trpce hádali. To se mně nelíbilo.

Když mne zase začnou vést jinam, ptám se: "Bude již brzo konec toho procházení se mezi učenými?"  - "Vždyť je, až teskno z toho, když se mezi nimi motáme." "Zůstává nám už jen to nejlepší", řekl Všudybud. Vkročíme pak do nějaké síně plné obrazů, po jedné straně pěkných a velice libých. Z druhé strany mrzutých a přepotvorných, okolo nich chodili filozofové, nejen na ně koukali, ale svými barvami jim i přidávali na kráse nebo ošklivosti. I zeptám se: "Co to je"?, a tlumočník řekne: "Copak nevidíš ty nápisy?" A vede mě a ukazuje nápisy: Fortitudo, Temperantia, Justitia, Concordia, Regnum etc... a z druhé strany Superbia, Gula, Libido, Discordia, Tyrannis etc...         Filosofové pak prosili a napomínali všechny přicházející, aby ty pěkné milovali a škaredé nenáviděli. Oni se toho drželi, jak nejvíce mohli a ty pěkné schvalovali a škaredé hanili a hyzdili. To se mně líbilo a řekl jsem: "Konečně, alespoň tady nacházím lidi, kteří činí věc hodnou svého pokolení." Pak však spatřím, že ti milí napominatelé nelnuli k těm pěkným obrazům více, než k těm druhým, ani se okolo nich neostýchali více, nýbrž nejedni se okolo nich s velikou zálibou motali a jiní to vidouc se tam také začali ochomýtat a strojili si laškování a kratochvíle. A řekl jsem s hněvem: "Tady vidím, že lidé jiné mluví a jiné činí" - co ústy chvalí, to si mysl oškliví, a co jazyk oškliví, k tomu srdce lne." Tlumočník se osopil a řekl: "A ty mezi němi tuším hledáš anděly? Jestlipak se ti vůbec někdy bude něco líbit!? Ty najdeš vždy na něčem nějaké nedostatky." Umlkl jsem raději a sklopil hlavu, obzvlášť poté, když jsem viděl, jak na mě s nelibostí vzhlíželi i všichni jiní, kteří pochopili, že jich pozoruji. Nechal jsem je tedy tady a vyšel ven.