Parafrázovaný Labyrint světa a ráj srdce 12

 Kapitola 12.

Poutník mezi alchymisty

Všudybud řekne: "Pojď alespoň nyní, zavedu tě tam, kde je vrchol lidského důvtipu a tak rozkošná práce, že kdo se k ní jednou dostane, už se jí po celý svůj život nemůže vzdát, neboť přináší mysli útěchu pro svou ušlechtilost." A prosil jsem, aby neváhal a ukázal mně to. Zavedl mě tedy do jakýchsi klenutých místnosti, kde stálo několik řad ohnišť, pícek, kotlů a skleněných věcí, až se všechno blýštělo. Lidé pak chodilii a podkládali klestí, uhlí a rozdmýchávali oheň, který pak zase hasili tím, že tam rozličně cosi nalévali a přelévali. Zeptal jsem se: "Kdo jsou oni a co to dělají?" Odpověděl mi: "Filozofové, kteří provádějí to, co nebeské slunce svou horkostí ve střevech Země nemůže učinit během mnohých let. Kovy přeměnují na jejich nejvyšší stupeň, tedy na zlato. "A k čemu to je?", řekl jsem. "Však se více užívá železa a jiných kovů, než zlata." "Ty jsi ale psychopat", řekl on. "Vždyť zlato je ta nejvzácnější věc, kterou kdo má, nemusí se bát chudoby."

"Nadto ta věc, která mění kovy ve zlato má také jinou předivnou moc, že lidské zdraví zachovává v celosti, až do smrti a smrt připustí nejdříve po dvoustech nebo třista letech. Kdo s tou věcí umí zacházet, může se učinit nesmrtelným. Ta věc zajisté není ničím jiným, než séměm života, jádrem a prapodstatou všeho bytí, odkud vycházejí zvířata, rostliny, kovy i samotní lidé." I rozrušilo mě, když jsem zaslechl něco tak divného a řekl jsem: "Jsou tedy nesmrtelní?" Odpověděl: "Ne, ale všichni zde mají příležitost to nalézt. Ale ti, kterým se té příležitosti dostává, jí ne vždy umějí správně využít. Řekl jsem: "Přičinil bych se, kdybych té věci měl a naučil se s ní zacházet, aby ke mně Smrt nemohla a chtěl bych mít dost zlata pro sebe i druhé. A kde naleznu tu věc?" Odpověděl: "Vyrábí se tady". "V těchto kotlích?", ptám se. "Ano".

Ustavičně to tady zkoumám, všechno pečlivě prohlížím, co a jak se tady dělá a vidím, že ne všem se daří stejně. Některý málo zatopil a nedovařilo se mu. Jiný zase rozdmýchal příliš prudký oheň, až se mu rozpukly nádoby a cosi vyšplíchlo ven - říkal, že mu ulétla rtuť a plakal. Jiný při přelévání špatně smíchal. Další si vyčadil oči, takže nemohl správně smíchat, a než si oči protřel, také mu vyletěla rtuť. Někteří také umírali, neboť napolykali mnoho dýmu. A nejvíc bylo těch, jejichž uhlí nestávalo a museli běžet za jinými, aby jim půjčili jiné, jenže mezitím vystydlo a všechno přišlo vniveč. Tato událost tady byla velmi častá, až přímo ustavičná. Nepouštěli sice mezi sebe nikoho, kdo by neměl plný pytel s uhlím, ale všem ten pytel poněkud závratnou rychlostí vyprahl, že v něm nic nezůstalo a on musel tedy buď zanechat činnosti nebo musel běhat jinam a prosit o půjčení.

Když jsem se na ně díval, řekl jsem: "Vidím tady hodně těch, kteří pracují nadarmo, ale žádného, kterému by se dostávalo té prapodivné věci. Vidím, že vaří zlato, škvaří se při tom, život i zlato provařují a proškvařují": "Kde však jsou ti s hromadami zlata a nesmrtelností?" Odpověděl: "Však se ti nezjeví a ani bych jim to neradil. Taková věc se musí držet v tajnosti. Kdyby se o tom některý z potentátů dozvěděl, chtěl by to míti a byl by tak něco jako věčný vězeň: proto se musí skrývat.

Vtom spatřím, že se někteří z těch škvařených vztekají a nastražím uši a slyším, že mezi sebou hledají, kdo zapřičinil jejich nezdar. Jeden hromoval nad filozofy, že to umění popisují příliš nesrozumitelně, druhý naříkal na křehkost skleněných nádob, třetí naříkal na nevhodné postavení planet, čtvrtý klel božstva, patý si stěžoval na nedostatek nákladu. Dohromady bylo těch příčin tak mnoho, že jsem to vnímal tak, že neví, jak si se svým uměním lépe poradit. Pak jedni za druhým vycházeli, a tak jsem odešel i já.