Říká se, že píše-li člověk příliš často, může to být ke škodě jeho písemné produkci. Ano, je tady riziko častého opakování. Mám však zároveň pocit, že ať na blogu píšu s jakoukoliv intenzitou, tak v každém článku zopakuji minimálně jednou už dříve popsanou myšlenku. Nicméně čas rychle plyne, já se v průběhu let vyvíjím a vyvíjí se i mé vnímání na některé věci.  "Všechno může být jinak" - kouzelná formulace, za kterou lze schovat mnohé. A když člověk s postupem času přemítá nad některými záležitostmi - může se i jeho vnímání některých dějů a názorů vyvinout tak, že si řekne - "všechno to může být jinak". Společnost je natolik složitá, že není vždy snadné porozumět jejím procesům. Slovo společnost při svém psaní často opakuji - jsem  přesvědčen o tom, že společnost existuje. Nedomnívám se, že mezi lidmi převládá individualismus. Ano, někdo je raději sám a jiný je raději obklopený lidmi, ale to že některý člověk bývá (někdy/často) raději sám ještě neznamená, že je individualista - možná by někdo nejraději vždy kopal jenom sám za sebe, ale ve světě lidí je to zařízené tak, že k tomu, aby člověk dospěl k nějakému cíli či dosáhl vyplnění nějakého přání, tak může tato svá přání proměnit ve skutečnost jenom tehdy, pokud koordinuje své kroky s lidmi, které na této cestě potřebuje. Říci "nikoho nepotřebuji" - je jen silácké prohlášení. Každý někoho potřebuje a je někým ovlivňován.

V neděli jsem v televizi viděl velmi intelektuální debaty (což se stává zřídka) a večer viděl zajímavý dokument. V jedné z těch intelektuálních debat se mimo jiné mluvilo o tom, že současná společnost potřebuje nějaké filosofy - buditele.

Večer koukaný dokument nesl titul "Ryba smrdí od hlavy" - dokument se mně velmi líbil, byl propracovaný, ale místy mně připadal hodně naivní. Domnívám se, že totiž nelze měnit něco, čeho je člověk součástí. Domnívám se, že nechce-li se člověk utrápit, tak se musí s některými záležitostmi jednoduše smířit a snažit se je přijímat, tak jak jsou. Věřím však v jedno - že je pravda, že co člověk zaseje, to i sklidí - co bylo komu kým zaseto, přinese odpovídající reakci. Má-li člověk pocit či ví-li, že mu na jeho "pozemku" byl někým "zaset pesticid", pak bude přirozené, že  se bude také snažit poškodit "zemědělskou plochu" škůdce, kterým mu bylo uškozeno. Naopak přijde-li někdo někomu na "pozemek" pomoci "se sázením rajčat či jiných dobrůtek", pak  se někdo kterému bylo pomoženo, také bude snažit pomoci. Zkráceně: věřím tomu, že v životě toho hodně funguje na bázi zpomaleného bumerangu. Věřím tomu, že energie (ať pozitivní či negativní) v člověku se přenáší i na jeho okolí. Také se domnívám, že je přirozené, že člověk má zpravidla tendenci odplácet dobro dobrem a zlo zlem. Málokdo je na takové výši, aby odplácel zlo dobrem a nastavoval někomu druhou tvář, pokud mu byla uštědřena rána.

I pouhé slovo se dnes může stát předmětem žaloby, ale já se domnívám, že nikdo nemá právo vlastnit slova. Společnost, kde by bylo možné vysoudit si slovo, by byla společností stálého strachu, kde by nebylo možné písemně ani ústně diskutovat, a kde by vládl jenom strach. Strach mívá někdy každý člověk a strach může mít i svá pozitiva, ale je-li člověk strachem doslova sžírán, pak je strach na škodu. 

Lidé bývají otevření i méně otevření, ať už se k něčemu vyjadřují ústní čí písemnou formou. Obvykle si taky kladou tyto dotazy: "Mám se k tomu vyjádřit?" "Mám o tom něco napsat?", a pokud už se o něčem jakoukoliv formou zmínili, není neobvyklé přemítání nad dotazy: "Neměl jsem si to raději nechat pro sebe?", "Neměl jsem to vyjádřit trochu jinak?" "Neměl jsem volit jiných slov?" - Sice nemá smysl řešit co by bylo, kdyby..., protože už se prostě stalo... a s tím nejde hnout, ale ze všeho si můžeme vzít ponaučení, ale jak již bylo řečeno v jednom kultovním animovaném seriálu: "své zkušenosti nazýváme svými chybami". Bylo by fajn, kdybychom to, co se stalo, hodnotili méně kriticky. Jsme přeci jenom lidé a lidé jsou omylní. Ano, děláme chyby, ale i to, co se zdá (zdálo) chybou, se může později projevit jako něco, co bylo správné. Na minulost se nemá zapomínat, ale sžírat se jí, je neefektivní - lehce se to píše, těžší je se dle toho řídit.

Dlouho jsem nic nenapsal, ale ať už člověk píše či říká cokoliv, často se dostává do zajetí sebe samého, neboť velice často opakuje ta samá slova a ty samé činy, ačkoliv si často sám sobě nalhává, že se nerad opakuje, přičemž často napodobuje papouška tím, že jenom pořád dokola opakuje jedno a totéž. Já si toho alespoň jsem vědomý a nelžu si v tom, že se nerad opakuji. Ve většině článků na tomto blogu jsem tohoto kalendářního roku bědoval a naříkal nad tím, jak musím řešit papíry. Jsem rád, že to vypadá, že minimálně do konce kalendářního roku mně na chvíli přestane věčný běh za papíry s razítkem či podpisem. Jsem příslušníkem zvláštní civilizace, která miluje papíry a i mně některé papíry udělají radost, ale je více těch papírů, které mně přiděla(va)jí starost. Ale nechám být papíry papíry a začnu se věnovat tomu, co stojí v nadpisu tohoto článku.

V brzké době se pravděpodobně dočkáme dalšího tragikomického dramatu na jevištích loutkového divadla zvaného noblesně politika. Představení bude nazvané předčasné volby. Já v předchozích letech spíše nechápal, jak lidé mohou chodit nevolit, když politika ovlivňuje jejich každodenní životy. Dnes stejně jako mnoho dalších jiných lidí nabývám stále silnějšího přesvědčení, že pravdu měli vždy ti s názorem, že volby by již dávno někdo zakázal, kdyby mohly něco změnit.  K volbám asi půjdu, ale mám pocit, že jakkýkoliv výsledek voleb bude špatný, neboť vznikne nějaký prapodivný slepenec a všichni budou přebíhat tam, kde pro ně bude "nejvíce kapat", a může se stát, že budou-li po těchto volbách vůbec ještě nějaké volby, pak nás opět čekají nějaké předčasné.

Koukl jsem se do internetového slovníku spisovné češtiny na heslo život a tento internetový slovník interpretuje toto heslo buď jako soubor jevů charakteristických pro organickou přírodu (výměna látek a energií, rozmnožování, schopnost reagovat aj.) nebo poněkud zastarale šat nebo součást oděvu kryjící horní část těla, zvláště prsa a břicho. Zajímavé, jaká tajemství skrývá internetový slovník spisovné češtiny. Při zadání slůvka "šukat" lze být překvapen, že toto slovo může mít i v češtině stejný význam, jaký má v současné polštině, jenže zkusme říct někomu na ulici, že šukáme nějaké místo. V těch lepších případech nás potká smích, v horších rozhořčení, v ještě horších to můžeme schytat zprava, zleva a nebudu domýšlet, co nás může potkat v případech nejhorších či absolutně nejhorších. Život v dřívějších dobách zakrýval prsa a břicho a dnes toho život také mnoho skrývá.

 Po dlouhé době píši dnes v mnoha zemích a mnoha krajích opravdu tropickém dni nový článeček k pohledu na společnost. Slovník spisovné češtiny online definuje společnost jako skupinu osob něčím spojených. V souvislosti se spojitostí :-) se dnes mnohdy užívá noblesního slova globalizace, což dle definice jednoho internetového slovníku cizích slov znamená propojování světa v jednu velkou společnost. A já sám osobně se domnívám, že v dnešním světě lze opravdu vidět stírání mnoha rozdílů a tak nějak se všechno proplétá se vším, ačkoliv ty pavučiny někdy dostávají i trhliny.

 Kapitola 18.

Poutník zkoumá křesťanské náboženství

   Vůdce viděl mé zděšení a řekl: "Pojďme tedy, ukážu Ti náboženství křesťanů, které je založené na jistých Božích zjeveních a nejprostším i nejmoudřejším činí zadost tím, jak jasně staví na světlo nebeskou pravdu a poráží odporné bludy, a jehož ozdobou je svornost a láska, a které přes nesčíslná protivenství doposavad zůstalo nepřemožené. Z toho lze snadno porozumět tomu, že jeho původ je u Boha, a že se tady konečně budeš moci dopídit pravého potěšení. Zaradoval jsem se po těch jeho slovech a šli jsme.

A když přicházíme, vidím bránu, skrz kterou se musí projít. Ta brána byla u vody, kterou se musel každý pokropit a umýt se jí s přísahou, že chce zastávat jejich práva a řády, věřit, modlit a dodržovat tatéž nařízení jako oni. A těšilo mě to jako počátek ušlechtilého řádu.

Projdu skrze bránu a uvidím veliké zástupy lidu, mezi nimiž se někteří odlišovali svým oděvem a stáli na výstupcích a ukazovali druhým jakýsi tak uměle vymalovaný obraz, že čím usilovněji na něj někdo hleděl, o to více se měl nač koukat. Nebyl zlatem ani blýskavými barvami hrubě okrášlený a byl spíše nepatrný, neboť ti, kteří stáli v dali se mohli méně nasytit jeho krásou  a ti, kteří stáli poblíž se též hleděním jeho krásy nasytit nemohli.

Ti, kteří obraz nosili ho velmi velebili a nazývali Synem božím a pravili, že v něm je vyobrazeno přehršel všelijakých ušlechtilostí, a že je z nebe poslán na zem, aby si z něj lidé brali příklad. A byla veliká radost a plesání, padali na kolena, spínali ruce k nebi a chválili Boha, a když jsem to viděl, připojil jsem také svůj hlas a velebil Pána Boha, za to, že mě zavedl na tato místa.  

Mezitím zaslechnu mnohá a rozličná napomínání, aby se každý přizpůsoboval tomu obrazu a spatřím, že se shlukují na určitých místech a že ti, kterým byl obraz svěřen z něj dělají maličké portréty malované na plechu, které všem rozdávají v jakémsi obalu a ty bývají nábožně přijímány. Ptám se: "Co to tady dělají?" Odpověď byla strohá: Prý , že nikdo nemá čas hledět příliš dlouho, až k proniknutí do vnitřku toho obrazu, a tak je třeba ten obraz celý přijmout, aby bylo možné vnitřek toho obrazu spatřit, zahledět se do něj, aby se tak člověk mohl proměnit v jeho krásu. Tak prý nebeské lékařství pomůže tomu, aby hříchy ustupovaly. Při té zprávě jsem si představil křesťany jako blahoslavené lidi, když k zahánění zlého mají tolik moci a prostředků, že jsem si to sám velebil. 

Jenže pak vidím, jak někteří, kteří před nedávnem k sobě Boha přijali (alespoň tak pravili), se pouštějí do hádek, pitek, svárů, nečistot, krádeží a loupeží. A já nechtěl věřit svým očím, a tak jsem se podíval pozorněji a opravdu spatřím tu nejkrutější realitu: Pijí, šavle házejí, nadávají si, perou se, připravují lsti jeden na druhého, bujaře skáčou, výskají, pískají, smilní a cizoloží a daleko více činili v souhrnu přesný opak toho co slibovali , než jsem u jiných viděl. Zklamaně a s lítostí jsem tedy řekl: "Ale pro Pána Boha, co se to tady děje?" "Nediv se tak hluboce", řekl tlumočník. "Je-li něco lidem předkládáno jakožto hodno následování, tak následují-li to plně, jde o stupeň dokonalosti, na který se nemůže podařit vystoupat všem lidským stvořením. Ti, kteří jiné vedou jsou dokonalejší, ale prostý člověk žijící v těžkých poměrech na ně sotva může stačit." Řekl jsem: "Pojďme tedy mezi ty dokonalejší, co ostatní vedou, abych se na ně podíval."

A byl jsem přiveden k těm, kteří stáli na těch vyšších stupíncích. Napomínali lid, aby obdivovali krásu toho obrazu, ale zdálo se mně, že oni samotní tomu tak příliš nečiní. Nebo poslechl-li někdo a následoval, pak to bylo za dobré, ale pokud nikoliv, pak také. Někteří chřestili jakýmisi klíčy, přičemž tvrdili, že mají moc jimi uzavírat neposlušným bránu, kterou se chodí k Bohu, avšak neuzavírali tu bránu žádnému. A jinde jsem viděl, že to nemohli dělat důsledně, neboť chtěl-li být někdo trochu přísnější, pak mu bylo vytýkáno, že útočí proti jednotlivcům. Pročež si někteří písemně stěžovali na hříchy, když ústně nesměli, ale i na ty bylo křičeno, že o druhých roztrubují jejich nedokonalosti, proto se od nich odvraceli, aby je nemuseli poslouchat nebo  je dokonce rovnou shazovali ze stupínků, aby měli mírnějších vůdců. Když jsem to viděl, říkám: To je bláznovství, když chtějí mít ze svých vůdců a rádců pochlebovače." "Takový je běh světa a neškodí to", řekl tlumočník. Kdyby se těm vůdcům vše respektovalo, kdo ví, co všechno by si nedovolili. Je třeba ty vůdce usměrnit, pokud přestřelí.