Ve svém předchozím článku jsem zmínil i určité mé obavy, ale přesto byl článek jako celek snahou napsat něco na odlehčení. Dnes se již vrátím ke svému obvyklému stylu psaní, jemuž porozumí pouze ti, kteří dovedou číst mezi řádky.

 Dnes napíšu jenom takový článek na odlehčení, složitého (pseudo)filozofování se dnes nedopustím. Mé virtuální "kámošce" jsem dnes napsal komentář, že si má vážit toho, že jí humor neopouští. Dnes se na nás řítí mnoho negativních zpráv, a tak se často ptáme, zda-li má to či ono smysl či upadáme do pokleslých nálad nebo rovnou do hluboké (možná už rovnou zimní) deprese. Dnes už se odborníkům podařilo dokázat, že nedostatek slunečního svitu prohlubuje úzkostné a depresivní stavy. Mě na zimě těší, že už tolik nedoráží ten odporný, poletující bodající hmyz. Více pozitiv už na té zimě asi nenajdu. Stav současné společnosti není dobrý, a tak oprávněně vznikají otázky, zda-li radikalizace a hnědnutí společnosti nepovede ke stejným důsledkům jako hospodářská krize třicátých let, ale doufám, že jsme se snad poučili z historie, a že většina si nebude přát, abychom tímto způsobem ztroskotali. Následující dny budou zřejmě náročné, ale bylo by dobré, kdyby nám zůstala alespoň ta špetka humoru, neboť i toho je zapotřebí. Humor je kořením života, a tak se nám snad podaří si jej občas okořenit. Proto jsem také v nadpisu uvedl ono motto: "Kéž nás humor neopouští".   A abych dodžel slovo, tak článek ukončím dobrými vtipy (pokud je již znáte, mrzí mě to, ale alespoň se jim můžete zasmát znovu). Vtip první: Přijde desetiletý Pepíček do restaurace a servírka se ho zeptá: Co si dáš? a Pepíček: "Pivo" a servírka se ho zeptá: "A džus by ti nestačil?" a Pepíček odpoví: "Ale ano, stačil, ale chybí mně 5 korun. Vtip druhý: Učitelka se ve škole zeptá: "Tak děti, kde se píše čárka?" a přihlásí se Jiříček a učitelka: "Ano, Jiříčku" a Jiříček odpoví: "Čárka se píše, když servírka přinese další pivo.

Nejvíc se mým přátelům líbí vtip o třech druzích prsou a penisu, který jsem kdysi četl u NewOld, ale vždy mě kritizují, že to povídám velmi rozvláčně a dlouho. Ale víte, jak je těžké si něco takového zapamatovat a ještě si rozpomenout, jak přesně to bylo? Naučit se nazpaměť nějakou báseň je mnohem snažší.  

 "Běžíme, ale nevíme kam. Cítíme, ale nevíme co. Jsme otroci svobody s neklidností s.r.o." (Lipo - Otroci svobody). 

 Má doporučení se obvykle příliš nelišila od doporučení na jiných blozích, ale tentokrát učiním výjimku a nebudu doporučovat ani knihu, ani film, ani zajímavý blog či zajímavý článek. Chci vám doporučit Jam. Kulinářské specialisty však zklamu, neboť nechi doporučit konkrétní jam, který by mohl přispět ke gastronomickému požitku, ale bar Jam. Nechci vám však doporučit jeho návštěvu, ale něco zcela jiného. (Doufám, že jsem teď zaměstnance baru neurazil).

 V jedné písni, o které se domnívám, že jí většina lidí z mé generace nezná se zpívá, že ženský nikdy nepochopí ten báječnej mužskej svět. A je zajímavé, že i když by se ženy někdy i kvůli maličkostem do krve hádaly tak se vždy shodnou na tom, že chlapům puberta nikdy neskončí, jsou to mizerové, smrdí a všichni jsou stejní. Stejně tak se v pánské společnosti často kritizuje to ženské myšlení a na ženy si muži stěžují v tom, že je chtějí brzdit v konzumaci piva, a také někdy znějí v čistě pánské společnosti nelichotivé narážky o tom, že ženy mají slepičí mozečky.

Jan Kunze je rodákem z Opavy. Narodil se roku 1976. Kromě jeho tvorby je mně sympatické i místo jeho narození, neboť město Opava bude již navždy spjato také s mým životem.  V Opavě také sídlí nakladatelství Perplex, které vydalo Kunzeho sbírku Dekadent dezert.