KAPITOLA 7.

Poutník zkoumá ryňk světa

I praví můj vůdce: Jelikož máš prozkoumat všechno, půjdeme nejdříve na ryňk světa a vyvede mě. A viděl jsem nesčetné zástupy lidí, neboť tu byli zastoupeni lidé z celého světa, všech jazyků a národů, všelijakého věku, vzrůstu, pohlaví, stavu, řádů a povolání a hleděl jsem jak předivně se kolem sebe motají jako roj včel.

Jedni chodili, jiní běhali, jiní jezdili, jiní stáli, jiní seděli, jiní leželi, jiní vstávali, jiní si šli lehnout, jiní se všelijak vrtěli. Jedni byli osamoceni, jiní ve větších nebo menších skupinách. Měli různou podobu a různé oděvy, někteří byli zcela nazí se všemi divnými posunky. Setkal-li se někdo s někým, bylo zde plno rozličného koketování rukama, ústy, koleny a jinak, tulili a choulili se k sobě, v součtu samé pošetilosti.

KAPITOLA 6.

OSUD ROZDĚLUJE POVOLÁNÍ

A sešli jsme dolů po jakémsi točitém schodišti a dole v té bráně byla veliká síň zaplněná samými mladými lidmi a po pravé straně seděl přísný starec, který v rukách držel veliký měděnný hrnec. A viděl jsem, jak k němu všichni přicházeli od brány života a přistupovali, aby sáhli do toho hrnce a vytáhli lístek s nějakým nápisem, poté šli všichni hned do ulice některého města, jedni radostně a s výskaním, druzí kroutě se, zarmoucení a plní stesku.

A přistoupil jsem blíž a pohlédl na některé z těch lístků a čtu, že tento vytáhl: Pamatuj , tento: Rozkazuj, jiný Poslouchej, tento piš, jiný Oř , tento Uč se, jiný Kopej, tento Suď, jiný Bojuj a tak to stále postupovalo.  A podivuji se nad tím, co to má znamenat.

 KAPITOLA 5. 

Poutník se z vysoka na svět dívá 

Když tak přemýšlím, aniž bych zpozoroval jak, ocitneme se na jakési náramně vysoké věži, až se mně zdálo jako bych stál přímo pod oblaky, z té jsem pohlédl dolů a viděl na zemi jakési velice široké město pěkné k poukokání, avšak zaznamenal jsem, že je ze všech stran uzavřené mezemi a hranicemi. A bylo okrouhle vystavené, opatřené zdmi a valy a místo příkopy byla tam jakási tmava hlubina, která neměla dna ani břehů. Nad městem bylo jen světlo a za ohradou jen čirá tma.

Kapitola 4.

Poutník dostal uzdu a brýle

Když jsem to zaslechl, zhrozil jsem se, kdo že mě to má doprovázet. První mluvil o jakési uzdě (tak jsem si to přemítl v hlavě), tenhle zase Mámení se jmenuje a svou Královnu nazval Marnost (byť se mně zdá, že to nechteně vyblekotal). Co tohle všechno má znamenat?

A když jsem mlčky sklopil oči, nechtě jsem pokračoval dál v cestě a Všezvěd: "Co vrtošíš? , nějak cítím, jak kdybys toužil vrátit se nazpět, že? A než jsem stačil cokoliv odpovědět, již mně na krk hodil jakousi uzdu, jejíž udidla mně rázem vklouzla do úst:, a on: "A od nynějška už se mnou povolně půjdeš, vždyť si s tím sám začal.

 Kapitola 3.

Mámení se přifařilo

A v tom když se mnou mluví vynoří se kdosi na druhé straně - netuším, zda-li muž či žena (bylo to nějaké zakuklené stvoření a rozprostírala se okolo něj mlha).

 KAPITOLA 2.

Poutníkovým vůdcem se stal Všudybud

I rozhodl jsem se sám za sebe vydat se na cestu a začal přemýšlet, kde a jak začít. V zápětí se odněkud vynořil jakýsi člověk čilého pohledu, křepkého chodu a řeči tak hbité, až se mně zdálo, že mně krouží oči a nohy a jazyk můj se zamotává. Ten člověk se ke mně přivinul a dotazoval se, odkud a kam mířím. Já na to, že jsem odešel ze svého domu, abych putoval světem a nabyl nějakých zkušeností.

Což mně schválil a řekl: "A kde pak máš nějakého vůdce, který by tě doprovázel? A já odpověděl, že žádného nemám, že důvěřuji svým očím a Bohu, a že díky nich nezbloudím.

Kapitola 1                           

Příčiny, proč putuji světem

V tom věku, v němž  začíná člověk vnímat rozdíl mezi dobrem a zlem, jsem viděl že lidé mají různé řády, povolání, práce a předsevzetí, a tak jsem cítil nemalou potřebu, abych se dobře rozhodl, k jakým lidem se připojit, a čím se nechat v životě obklopovat.

K čtenáři

Každý tvor, i nerozumný přirozeně touží po pohodlných a libých věcech. Tím více člověk, jehož moc u něj vzbuzuje takovou tu chtivost po pohodlí. Ale ta moc ho k tomu nejen vzbuzuje, ale přímo vede, aby si v tom, co je pohodlné více liboval a horlivěji o to usiloval, pročež si již v dávných dobách moudří lidé kladli otázku, kde a v čem lze spatřit bod nejvyššího dobra, u něhož by se lidská žádostivost již zastavila: tedy, zda člověk může dosáhnout takového stavu mysli, aby mohl odpočinout a již více nežádat.

Chtěli-li bychom nad tím hloubat, zjistíme, že tato otázka byla řešena nejen mezi filozofy, a že je tomu tak, že mysl vůbec každého člověka je ovlivněna myšlenkami, jak a kde dosáhnout, co nejúplnějšího potěšení. A bylo zjištěno, že téměř všichni lidé utíkají ven před sebou samotnými, aby ve světě a jeho věcech hledali, čím mysl ukojit a konejšit. Jeden to hledá ve statku a zboží, jiný v rozkošech a libosti, další ve slávě a vznešenosti, jiní zase v moudrosti a umění a tak to pokračuje dál a dál. A tak všichni prahnou po věcech, které vně jsou a marně v nich hledají  své dobro.

Domnívám se, že myšlenky Jan Amose Komenského jsou přínosné a ocenitelé i v dnešní době. Rozhodl jsem se proto učinit něco, co jsem nazval projektem Labyrint JAK.  Mým cílem je zde zpostředkovat dílo JAK Labyrint světa a ráj srdce tak, jak mu rozumím já sám a věřím, že tato verze muže být srozumitelnější i pro další současníky. Osobně považuji Komenského Labyrint za nádherné dílo.