Spytihnev-vlidny | Parafrázovaný Labyrint světa a ráj srdce 7

KAPITOLA 7.

Poutník zkoumá ryňk světa

I praví můj vůdce: Jelikož máš prozkoumat všechno, půjdeme nejdříve na ryňk světa a vyvede mě. A viděl jsem nesčetné zástupy lidí, neboť tu byli zastoupeni lidé z celého světa, všech jazyků a národů, všelijakého věku, vzrůstu, pohlaví, stavu, řádů a povolání a hleděl jsem jak předivně se kolem sebe motají jako roj včel.

Jedni chodili, jiní běhali, jiní jezdili, jiní stáli, jiní seděli, jiní leželi, jiní vstávali, jiní si šli lehnout, jiní se všelijak vrtěli. Jedni byli osamoceni, jiní ve větších nebo menších skupinách. Měli různou podobu a různé oděvy, někteří byli zcela nazí se všemi divnými posunky. Setkal-li se někdo s někým, bylo zde plno rozličného koketování rukama, ústy, koleny a jinak, tulili a choulili se k sobě, v součtu samé pošetilosti. I promluví ke mně můj tlumočník: "Hle, tady je pokolení lidské, to pokolení rozkošných, rozumem a nesmrtelností obdařených stvoření, kteří se neskonale podobají Bohu, k jehož obrazu jsou stvoření. Z rozličnosti jejich neskonalých činů lze poznat, zda se v jejich pokolení zrcadlí tato důstojnost."

Podívám se na ně ostřeji a spatřím, že každý chodí v jiném hloučku, nosí na sobě masku, pak odejde, aby byl mezi sobě rovnými a masku sundává, a když má jít k houfu znouvu si masku nasazuje. A zeptám se: "Co to znamená? " Odpověděl mně: To je můj synu, lidská opatrnost, aby se člověk před každým neprojevoval takový, jaký je. Sám před sebou může být člověk takový, jaký je, ale před lidmi se sluší lidsky se ukazovati a vyvolávat zdání. "Zatoužil jsem pohledět, jací jsou lidé bez všech těch příkras."

A vědom si toho zpatřím, že vidím, že všichni jsou nejen v obličeji, ale i na těle všelijak zpitvořeni. Byli trudovití, prašivý, malomocní a mimo to některý měl svinský pysk, jiní měli zase psí zuby, jiní volské rohy, jiní oslí uši, jiní baziliškové oči, jiní liščí ocas, jiní vlčí pazoury, viděl jsem některé s nataženým krkem, jiné pak s dudkovým naježeným chocholem, některé s koňským kopytem a viděl jsem i různá další zpitvoření. Nejvíce se však všichni dohromady podobali opicím. A zděsím se a řeknu: "jaké potvory, to vidím". A průvodce mně začne vyhrožovat se zaťatou pěstí a řekne: "O jakých potvorách to mluvíš?, všetečný člověče!", hleď skrze brýle, ať dobře spatříš, že jsou to lidé. Někteří kolemjdoucí slyšeli, že jsem je nazval potvorami a začali reptat a srocovat se kolem mne, co že si to dovoluji. Uvědomil jsem si tedy, že zde je marné cokoliv povídat, umkl jsem a pomyslel si: "Když chtějí být lidmi, nechť jimi jsou. Já však vidím, co vidím." Bál jsem se pak, aby mně brýle lépe nenasidil a neomámil mě, neboť jsem měl mlčet a raději se tiše dívat na ty "tak pěkné věci", které jsem zde spatřil. A znovu se podívám a vidím, jak někteří dovedli zacházet s těmi maskami - a v tom okamžiku, kdy viděli, že je to pořeba uměli je jinak vytvarovat a již jsem trochu začínal rozumět běhu světa, ale mlčel jsem.

Pozoruji taky, že spolu vzájemně každý mluvil jiným jazykem, takže si z větší části vůbec nerozuměli ani na to neodpovídali, ale každý odpovídal na něco jiného, než na to, o čemž se zrovna hovořilo. Někdy jich stála celá hromada a mluvili třeba všichni, každý svoje, ale nikdo nikoho neposlouchal, ačkoliv každý chtěl být vyslechnut, ale spíše to vedlo k pranici a rvačce. A řekl jsem si: "Ale pro Bůh, jsme snad v Babyloně? Každý si svou vlastní píseň zpívá, může být vůbec ještě šílenější směsice?"

Málokdo tady zahálel, všichni dělali nějakou práci, ale některé práce bych se nikdy nenadál, neboť nešlo o nic víc, než dětinské hrátky, tolik pachtění. Někteří sbírali a třídili smetí, další záse klády a kamení tahali kamsi vzhůru, a pak zase dolů spouštěli. Někteří kopali do země a hlínu převáželi sem a tam. Zbytek lidu zacházel se zvonci, zrcadly, měchýři, řehtačkami a jinými titěrkami a někteří si hráli i se svým stínem, snažíce se ho změřit, chytit a lapit. A to vše tak usilovně, až mnozí sténali a potili se, někteří se i zranili. A všude bylo plno  úředníků kteří takové věci velice horlivě poroučeli a jiní poslouchali zase těchto příkazů se stejnou horlivostí. I podivil jsem se a řekl: "Ach, nebesa, je snad člověk stvořen proto, aby se věnoval takovým marnostem?", "Jakým marnostem", řekl tlumočník. "Cožpak nevidíš, jak lidé dokáží s důvtipem všechno překonat? Jeden dělá to a druhý zase jiné", načež já odvětím: "Ale všichni dělají věci neužitečné, zcela nedůstojné pro Boží vyvýšenost". "Nemudruj tolik", řekl zase. "Vždyť ještě v nebi nejsou a s pozemským světem se musí zacházet jinak. V tom přeci jde vidět, jak jde všechno podle řádu."

A pak se podivám a vidím, že nic uspořádanjěšího nemohlo být vymyšleno, neboť když by se každý s něčím namáhal a jiný přišel a pletl by se mu do toho, pak by to vyvolalo jen sváry, pračky a rvačky, a pak by se všichni smířili a po chvíli opět dohadovali. Někdy by se jedné věci chytil houf, pak by toho každý nechal a šel si po svém. Jenže i když byli pod dohledem těch úředníků, tak se sice drželi těch příkazů, neboť museli, ale i tak jsem zaregistroval mnohé zmatky mezi nimi. Někteří se vzdávali řádů a prcahli pryč, jiní zase svým představeným odmlouvali, protože nechětli činit to, co jim bylo poroučeno, jiní se chytali kyjů a vytrhovali je, ale vše to bylo nějaké ledabylé. Nesměl jsem však již nic říkat, neboť sem již věděl, že pozemský řád to takto vyžaduje.

Narazil jsem i na jiný neřád, slepotu a bláznovství. Celý ten ryňk byl plný jám, výmolů, kamení, klád a jiných překážek. Nikdo je však neodstranil ani neuspořádal, žádný se ničemu nevýhybal a nic neobcházel, a když tak nazdařbůh chodili, tak se uhodili, spadli či zabili a mé srdce ustrnulo, když jsem na to hleděl. A ani jeden si na druhého nevzpomněl, jen když někdo spadl a smáli se mu. Když jsem viděl stonek, kládu nebo jámu, kde někdo slepě lezl, snažil jsem se ho na to upozornit, ale žádný toho nedbal. Někteří se mně smáli, jiní nadávali, jiní mně chtěli bít. Některý spadl tak, až nevstal. Jiný zase vstal, ale stále dokola padal, každý měl plno modřin a mozolu. Nestačil jsem se vynadivit té tuposti, že vlastním pádům a potlučením nevěnovali žádnou pozornost, ale pokud se jich dotkl někdo jiný (jinde jsem to spatřil), hned vzhůru do zbraně a k boji.

Spatřil jsem také velikou chuť po novinkách a přeměnách, v šatsvu, stavení, jazyce i jiných záležitostech. Něěkteré jsem viděl pořád se převlékat a brát na sebe pořád jiný kroj. Jiní vymýšleli nový způsob stavení a zbořili to zase. Při práci se ledačeho chytali a zase toho nechávali, vše s jakousi nestálosti. A když někdo opustil své břemeno, s nimž se tolik namáhal či umřel, hned se našlo dost dalších, kteří se o něho přetahovali a rvali, až to bylo divné. Mezi nimi však nebyl žádný, kdo by když promluví, něco učiní či postavil nebyl zesměšněn, a jeho dílo bylo často někým podpáleno nebo zbořeno. A někdo si v tom liboval, když přišel, aby druhému něco zničil. Neviděl jsem v tom světe, aby někdo udělal něco, co by zase někým nebylo zbořeno. Někteří ani na jiné nečekali, bořili hned po sobě samých, až jsem se divil té bláznivé vrtkavosti a tomu daremnému kvaltování.

Viděl jsem také, jak mozí chodí ve vysokých dřevěných střevících i chůdách, aby tak mohli vyzdviženi nad všechny hledět z vysoka. Čím kdo vyšší měl, tím snáze však dopadl zpátky na zem, neboť jiní mu ze závisti podrážely nohy a všichni se jim pak vysmívali.

Spatřil jsem i mnohé , jak se zrcadly nosí a s nimi i s jinými mluví a prohlížejí se v nich, zepředu, zezadu i po stranách a oplývají se nad svou krásou, výškou i chůzi.

Naposledy jsem spatřil Smrt, jak se mezi všemi s ostrou kosou, luky a střelivem prochází a napomíná svým hlasem všechen lid, ať pamatují na to, že jsou smrtelní. Žádný však jejího volání neposlouchal, každý si hleděl svého neřádu a bláznovství. A tak byla nucena házet střely na všechny strany, kterými trefoval do houfu bez rozdílu, ať už šlo o mladého, starého, chudého, bohatého, učeného či neučeného a ti se káceli. Kdo byl trefen, křičel a řval, kolemjdoucí když uviděli ránu, trochu poodněhli a zase ničeho nedbali. Někteří přicházející se podívali na chroptícího raněného, a když přestal dýchat, svolali se, zpívali, jedli a pili okolo něj, někteří se při tom trochu přišklebovali. Potom ho chytili a vyhodili přes ohradu do tmavé jámy, která je okolo světa.

Viděl jsem pak, že ne všichni, které postřelila se hned káceli, některé poranila, pochromila, oslepila, ohlušila nebo omráčila. Někteří se po její ráně oduli jak puchýř, jiní uschli jako tříska, jiní se třásli jako osika a tak dále, takže po světě chodilo více lidí poraněných, s hnisajícimi údy, než-li zdravých.

A spatřil jsem mnoho pobíhajících a prodávajících na ty rány masti, nápoje a naplásti. A kupovali to od nich všichni, výskajíce a  Smrti na truc. A tak nechala kácet se i ty samotné prodavače. Vzbuzovalo to ve mně lítost, když jsem hleděl, jak stvoření připravená k nesmrtelnosti tak žalostně a nenadále na ledacos umře. Zvláště. když jsem spatřil, že téměř vždy šíp smrti učiní znenadání všemu konec tomu, kdo se nejvíce snaží být živ, přátele sobě shledává, pachtí se, domy staví, peníze shaní a jinak se zařizuje a vystrojuje. A každý kdo si ve světě byt strojí, odvlečen z něho bývá a jeho plány se rozpadají v nic. A když tak druhý smyšlí, stane se mu totéž, stejně tak třetímu i desátému. Když jsem to tady viděl, že si nikdo nechce připustit nejistotu života, jak kdyby si jistí byli svou nesmrtelností srdce mně div lítostí nepuklo. A když jsem viděl, jak si všichni stojíce v hrdle smrti počínají, chtěl jsem zakřičet, napomínat a prosit, aby otevřeli oči, na Smrt šípy nakládající, aby hleděli a jim se vyhýbali. Pochopil jsem však, že když ani Smrt sama svým neustálým voláním a varováním nic nezmůže, pak bych mluvil jen nadarmo. Řekl jsem však tiše: "Bože, proč jen my bídní smrtelní lidé jsme k svému neštěstí tak slepí?" Tlumočník odpověděl: "Můj milý, bylo by to moudré, trápit se myšlením na smrt". Obzvlášť, když každý ví, že jí neunikne je lépe na ní nemyslet a hledět si svého a myslet na své dobro. Až přijde, přijde, v některé hodině se to odbude, a někdy třeba během okamžiku. Vždyť, když jeden umře, proč by ostatní neměli být veselí? Však se jich na jedno místo zase plno dalších narodí." K tomu jsem řekl: "Je-li v tomhle obsažena moudrost, pak tomu vůbec nerozumím" a mlčel jsem.

Když jsem viděl nesčíslné množství létajích střel Smrti počal jsem přemýšlet: "Kde ta Smrt bere tolik šípů, že je nikdy nevystřílí?" A hledím a spatřím, že ona zcela zjevně žádný svůj šíp neměla, jen luk. Šípy brala od lidí, vždy od těch, které jimi měla trefit. A viděl jsem, že lidé samotní takové šípy vyráběli, někteří je všetečně a opovážlivě jí samotné vstříc nosili, takže ona tolik, kolik jich viděla zhotovených brala a stačila jim je vstřelovat do srdce. "Nyní vidím, že i smrti své je každý strůjcem, že žádný neumírá, kdo by nestřídmostí, nezdrženlivostí, všetečností, nešetrností a ran na sebe nepřipravoval. Když tak pilně hledím na tu Smrt a její lidi, trhne se mnou Mámil a říká: "Co ty nemoudrý, že si mrtvých raději hledíš, než živých. Kdo umře, je tentam. Ty jsi živý, tak si toho hleď."