V roce 2015 byla má blogová aktivita velice nízká. V době sociálních sítí představují blogy takové zajímavé ostrůvky samoty. Pryč jsou doby, kdy na píše.cz a přidružených doménách bylo registrováno i 10. 000 blogů. I přes tyto doby patřily málokteré blogy k těm, o kterých by se dalo říci, že jsou internetovými deníčky. Velké pobavení vzbuzovaly především tzv. růžové blogísky a můj blog možná také někdy patřil k těm, při jehož čtení se někteří smáli od ucha k uchu, ačkoliv jsem se většinou snažil psát zdvořilým způsobem. Občas jsem však během svého několikaletého psaní podlehl davovému šílenství a propagoval na svém blogu např. antifacebook a dnes jsem na "FB" taky. Vím, že tam nemusí jít jen o přihlouplé hry a šťouchance, ale že se tam lze stát např. i fanouškem vzdělávacích kanálů. Na každém zvlášť záleží, jak FB použije. Domněnka anonymity na internetu je opravdu pouhou domněnkou, avšak i přesto vnímám blogy jako takové opuštěnější ostrůvky, kde člověk není, až pod takovým drobnohledem jako na FB. Další výhoda blogu spočívá v tom, že na blogu člověk nečte hysterické výlevy, pokud si někoho odmítl přidat do přátel. Všichni lidé mají své přednosti i slabiny, avšak vyhodnotím-li, že bych si s nějakým člověkem neměl, co říci, pak ho nepřidávám. 

V mých spřátelených blozích se objevuje NewOld, Januš a Marieke a ačkoliv my všichni patřili jednu dobu k velmi aktivním bloggerům dnes už píšeme jen sporadicky. NewOld se i přesto stále drží na předních žebříčcích navštěvovanosti, což jí přeji a také ji k tomu gratuluji, ačkoliv vím, že jí to teď velice naštvalo, protože se nedovede pochválit a nemá ráda ani, když jí chválí někdo jiný.

Kniha japonského spisovatele jejíž český překlad zní "Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování" není pro každého, jelikož je i dosti psychologická a filozofická. Doporučil jsem jí ke čtení i jednomu člověku, který se velice rád zabývá literárním dílem Franze Kafky (Haruki Murakami je držitelem Ceny Franze Kafky) a knihu ocenil za to, že obsahuje mnoho životní moudrosti. 

Kniha nepatří k chmurným, depresivním dílům, ačkoliv téma smrti nastoluje často. Z mého úhlu pohledů se dá říct, že počátek knihy je o tom, jak by hlavní představitel "Cukuru Tazaki" prorazil dveře nabízející smrt, kdyby existovaly. Při myšlenkách na sebevraždu hledal způsob intenzivní a čistý a ten nenacházel. Životními cestami se tedy Cukuru proplétal dál

Polovina roku a konec roku představují dobrou příležitost k bilancování toho, co se povedlo, ale také toho, co se nevydařilo. Mohu říci, že první polovina mého roku byla klasickým střídáním úspěchů s neúspěchy a teď začíná druhá polovina kalendářního roku a teprve se ukáže, co přinese. Rád opakuji krásnou větu o tom, že "minulost nelze napravit." Z chyb je třeba se poučit a jít dál. Na jednom z jiných blogů se mně dnes podařilo dočíst, že prý máme být šťastní, i pokud je deštivý den a přáli jsme si slunečný. Má první asociace byla poněkud cynická, jelikož mně na mysli vytanulo, že v takových vedrech by s výjimkou provozovatelů koupališť déšť snad každý jen přivítal. 

Každý den je příležitostí k sebezdokonalení a rozvoji znalostí i dovedností a vstane-li člověk, pak si může poblahopřát, neboť všichni takové štěstí neměli. Každičký den je člověk povolaný k životu a přeje si, aby ten život byl kvalitně prožitý. Ve svém věku, už bych měl mít srovnané priority, ale zatím se v těch stezkách našeho světa často pohybuji nesebejistě, avšak velice dobře si uvědomuji, že každá cesta zakončená bez ťuknutí, úmrtí či zranění byla šťastná.

Kapitola 19/1

Poutník spatřuje vrchnostenský stav

Po příchodu do jiné ulice vidím po všech stranách sedět na různých stolcích rychtářie, purkmistry, úředníky, purkrabí, písaře, místodržící, soudce a další. Jim se říkalo: milostivý pane, pane, kníže atp... A praví mně tlumočník: Zde se setkáš s lidmi udržujícími ve světě řád, oni soudí a svými rozsudky dobré ochraňují a zlé trestají. Řekl jsem: "To je ovšem pěkná a v lidském světě jistě nevyhnutelná záležitost." "Odkud se berou takoví lidé?" Odpověděl mně: "Někteří se jimi rodí, jiní skrze jiné a obec mezi nimi vybírá ty, které uzná nejmoudřejšími, nejzkušenějšími a nejpovědomějšími v záležitostech práva a spravedlnosti. "To je pěkné", povídám.

Náhle se přihodí, jak spatřím, že se někteří chtějí dostat na stolce pochlebováním, úplatou či doprošováním a vykřiknu: "Hle, hle, neřád!!!" a tlumočník: "Mlč, zažiješ něco zlého, pokud to uslyší" a já se ho zeptám: "A proč nepočkají na své zvolení?"

Můj blog dnes má své výročí. Své první půlkulatiny již oslavil a uvidí se, zda dojde i na kulaté výročí. Kdyby byl blog živým lidským organismem, pak by se těšil na to, že brzy nastoupí do první třídy a mnohému se tam naučí. Je však zvláštní, že ve škole se lidé kromě naučení se čtení, psaní a počítání i mnohému odnaučí. Malé děti při nástupu do školy se většinou úplně všechny budou hlásit k tomu, že umí kreslit a zpívat, ale přejdou-li do vyšších tříd, pak už tomu tak být nemusí. 6 let není zanedbatelná doba _ za tu dobu člověk nasbírá nějaké příjemné i trpké zkušenosti a projde určitým vývojem, a tak se může stát, že přestane věřit tomu, čemu věřil dříve. Zároveň také může začít věřit něčemu novému. Jsem dlouhodobě takový trochu melancholický typ člověka, což z mých článků možná lze vyčíst. Někteří lidé se mě ptají, jak je možné, že se pořád usmívám, když mám takový negativistický pohled na život a společnost a já říkám, že říkám-li, že každý den může být poslední, pak to není negativistický pohled, ale realita, protože i pětileté dítě může zrovna prožívat své poslední chvíle. 

Uvidíme, jak to půjde s blogem dál: Zda-li v těch svých šesti letech bude pomalu opouštět virtuální svět či zda-li mu nelegálně při desátém výročí symbolicky dopřejeme trošku alkoholu na oslavu .

V jakém jsem stavu? V takovém rozpolceném, ale myslím si, že to dnes nebývá neobvyklé. Lidé dnes mají málo jistot a tak raději moc neplánují  - já jsem relativně mladý a přesto říkám, že každý den může být poslední a vůbec mně přitom nepřipadá, že by to byla nějaká negativní myšlenka. Negativních myšlenek mě však napadá dost, avšak zároveň u mě dochází i k dalšímu pocitu toho, že jednoho dne budu přiměn k následujícímu uvažování: "měl jsem se dobře, akorát jsem to nevěděl" - , neboť mohou přijít i extrémně kritické situace a bude otázkou, zda si s nimi dovedu poradit. Rok 2015 pro mě začal velmi úspěšně, ale následně sice docházelo k dílčím úspěchům, avšak se mně zdá, že pokračování tohoto roku u mě zatím probíhá ve stylu: pohybuji se ve vysoké výšce na houpajícím se laně v polovině bez jištění a zatím jsem nespadl, pouze mnohokrát klopýtl a jen čekám, kdy dojde k pádu.

Bylo líp či bude líp? Z hlediska jazykové korektnosti není možné ani jedno, jelikož z tohoto hlediska a) mohlo být lépečib) může být lépe (nikoliv líp). Jak bylo a jak bude? Lépe dovedu odpovědět na to, jak bylo, jedná-li se o většinu období mého života, neboť se dokážu rozvzpomenout na své pocity. Lze však jen stěží odpovědět na to, jak bude, protože ačkoliv to zní velice pateticky, tak se také může stát, že už nic nebude, a proto je dobré dbát rady blogerky  NewOld-ové, která často připomíná, že se nic nemá odkládat. Je dobré této rády uposlechnout, avšak někdy se  žel může někomu přihodit, že tomu "nechtít to odložit" mohou bránit i objektivní faktory.