Koukl jsem se do internetového slovníku spisovné češtiny na heslo život a tento internetový slovník interpretuje toto heslo buď jako soubor jevů charakteristických pro organickou přírodu (výměna látek a energií, rozmnožování, schopnost reagovat aj.) nebo poněkud zastarale šat nebo součást oděvu kryjící horní část těla, zvláště prsa a břicho. Zajímavé, jaká tajemství skrývá internetový slovník spisovné češtiny. Při zadání slůvka "šukat" lze být překvapen, že toto slovo může mít i v češtině stejný význam, jaký má v současné polštině, jenže zkusme říct někomu na ulici, že šukáme nějaké místo. V těch lepších případech nás potká smích, v horších rozhořčení, v ještě horších to můžeme schytat zprava, zleva a nebudu domýšlet, co nás může potkat v případech nejhorších či absolutně nejhorších. Život v dřívějších dobách zakrýval prsa a břicho a dnes toho život také mnoho skrývá.

 Po dlouhé době píši dnes v mnoha zemích a mnoha krajích opravdu tropickém dni nový článeček k pohledu na společnost. Slovník spisovné češtiny online definuje společnost jako skupinu osob něčím spojených. V souvislosti se spojitostí :-) se dnes mnohdy užívá noblesního slova globalizace, což dle definice jednoho internetového slovníku cizích slov znamená propojování světa v jednu velkou společnost. A já sám osobně se domnívám, že v dnešním světě lze opravdu vidět stírání mnoha rozdílů a tak nějak se všechno proplétá se vším, ačkoliv ty pavučiny někdy dostávají i trhliny.

 Kapitola 18.

Poutník zkoumá křesťanské náboženství

   Vůdce viděl mé zděšení a řekl: "Pojďme tedy, ukážu Ti náboženství křesťanů, které je založené na jistých Božích zjeveních a nejprostším i nejmoudřejším činí zadost tím, jak jasně staví na světlo nebeskou pravdu a poráží odporné bludy, a jehož ozdobou je svornost a láska, a které přes nesčíslná protivenství doposavad zůstalo nepřemožené. Z toho lze snadno porozumět tomu, že jeho původ je u Boha, a že se tady konečně budeš moci dopídit pravého potěšení. Zaradoval jsem se po těch jeho slovech a šli jsme.

A když přicházíme, vidím bránu, skrz kterou se musí projít. Ta brána byla u vody, kterou se musel každý pokropit a umýt se jí s přísahou, že chce zastávat jejich práva a řády, věřit, modlit a dodržovat tatéž nařízení jako oni. A těšilo mě to jako počátek ušlechtilého řádu.

Projdu skrze bránu a uvidím veliké zástupy lidu, mezi nimiž se někteří odlišovali svým oděvem a stáli na výstupcích a ukazovali druhým jakýsi tak uměle vymalovaný obraz, že čím usilovněji na něj někdo hleděl, o to více se měl nač koukat. Nebyl zlatem ani blýskavými barvami hrubě okrášlený a byl spíše nepatrný, neboť ti, kteří stáli v dali se mohli méně nasytit jeho krásou  a ti, kteří stáli poblíž se též hleděním jeho krásy nasytit nemohli.

Ti, kteří obraz nosili ho velmi velebili a nazývali Synem božím a pravili, že v něm je vyobrazeno přehršel všelijakých ušlechtilostí, a že je z nebe poslán na zem, aby si z něj lidé brali příklad. A byla veliká radost a plesání, padali na kolena, spínali ruce k nebi a chválili Boha, a když jsem to viděl, připojil jsem také svůj hlas a velebil Pána Boha, za to, že mě zavedl na tato místa.  

Mezitím zaslechnu mnohá a rozličná napomínání, aby se každý přizpůsoboval tomu obrazu a spatřím, že se shlukují na určitých místech a že ti, kterým byl obraz svěřen z něj dělají maličké portréty malované na plechu, které všem rozdávají v jakémsi obalu a ty bývají nábožně přijímány. Ptám se: "Co to tady dělají?" Odpověď byla strohá: Prý , že nikdo nemá čas hledět příliš dlouho, až k proniknutí do vnitřku toho obrazu, a tak je třeba ten obraz celý přijmout, aby bylo možné vnitřek toho obrazu spatřit, zahledět se do něj, aby se tak člověk mohl proměnit v jeho krásu. Tak prý nebeské lékařství pomůže tomu, aby hříchy ustupovaly. Při té zprávě jsem si představil křesťany jako blahoslavené lidi, když k zahánění zlého mají tolik moci a prostředků, že jsem si to sám velebil. 

Jenže pak vidím, jak někteří, kteří před nedávnem k sobě Boha přijali (alespoň tak pravili), se pouštějí do hádek, pitek, svárů, nečistot, krádeží a loupeží. A já nechtěl věřit svým očím, a tak jsem se podíval pozorněji a opravdu spatřím tu nejkrutější realitu: Pijí, šavle házejí, nadávají si, perou se, připravují lsti jeden na druhého, bujaře skáčou, výskají, pískají, smilní a cizoloží a daleko více činili v souhrnu přesný opak toho co slibovali , než jsem u jiných viděl. Zklamaně a s lítostí jsem tedy řekl: "Ale pro Pána Boha, co se to tady děje?" "Nediv se tak hluboce", řekl tlumočník. "Je-li něco lidem předkládáno jakožto hodno následování, tak následují-li to plně, jde o stupeň dokonalosti, na který se nemůže podařit vystoupat všem lidským stvořením. Ti, kteří jiné vedou jsou dokonalejší, ale prostý člověk žijící v těžkých poměrech na ně sotva může stačit." Řekl jsem: "Pojďme tedy mezi ty dokonalejší, co ostatní vedou, abych se na ně podíval."

A byl jsem přiveden k těm, kteří stáli na těch vyšších stupíncích. Napomínali lid, aby obdivovali krásu toho obrazu, ale zdálo se mně, že oni samotní tomu tak příliš nečiní. Nebo poslechl-li někdo a následoval, pak to bylo za dobré, ale pokud nikoliv, pak také. Někteří chřestili jakýmisi klíčy, přičemž tvrdili, že mají moc jimi uzavírat neposlušným bránu, kterou se chodí k Bohu, avšak neuzavírali tu bránu žádnému. A jinde jsem viděl, že to nemohli dělat důsledně, neboť chtěl-li být někdo trochu přísnější, pak mu bylo vytýkáno, že útočí proti jednotlivcům. Pročež si někteří písemně stěžovali na hříchy, když ústně nesměli, ale i na ty bylo křičeno, že o druhých roztrubují jejich nedokonalosti, proto se od nich odvraceli, aby je nemuseli poslouchat nebo  je dokonce rovnou shazovali ze stupínků, aby měli mírnějších vůdců. Když jsem to viděl, říkám: To je bláznovství, když chtějí mít ze svých vůdců a rádců pochlebovače." "Takový je běh světa a neškodí to", řekl tlumočník. Kdyby se těm vůdcům vše respektovalo, kdo ví, co všechno by si nedovolili. Je třeba ty vůdce usměrnit, pokud přestřelí.

Není to příliš dávno, kdy jsem napsal článek s titulkem: "Promítačka". Reakcí na něj bylo, že já sám jsem promítačkou, která rozhoduje, zda se bude promítat horor, erotika, porno, romantický film, krimi, komedie či něco jiného. Já si však nejsem zcela jistý tím, zda-li mohu vždy sám ovlivnit, co se bude promítat. Lidé se během svých životů v podstatě neustále ocitají na pomyslném plátně, a na tom plátně obvykle hrají nějakou roli, kterou si někdo vyžádal. Všichni jsme herci a někteří své role zvládáme lépe, jiní hůře, protože záleží na tom, jak se s vyžadovanými rolemi dokážeme identifikovat. My lidé jsme v podstatě jenom hračkami, se kterými si nepřetržitě někdo zahrává, a kteří si nepřetržitě s někým zahrávají. Lidský život je hrou bez pravidel. Všechna lidská skutečnost je jen hra. Máloco je skutečné, ale je toho hodně pravděpodobného. A začneme-li nad něčím příliš přemýšlet či všímat si her v zákulisí, pak je zde připravená další hra a ta už je velice nebezpečná, protože může znamenat i ohrožení zdraví či života těch, kdož o těch hrách příliš přemýšlejí. Na ty se pak při těch hrách připravují různé pastičky, a ten, nad nímž sklapne past je poté ze hry na nějaký čas nebo trvale diskvalifikován.

Každý den odvahu - to je takové heslo důležité pro velikou masu lidí a i já potřebuji do mnohých dní odvahu. Vedle toho je heslo každý den odvahu mimo jiné také názvem jednoho černobílého filmu (1964), který jsem během tohoto víkendu zhlédl. Čekal jsem od tohoto filmu trochu více, avšak nijak světoborný mně nepřipadal, ale v době svého vzniku byl jistě odvážným počinem. Některé části filmu u mě vzbuzovali jen úsměv, ale bylo tam i vícero momentů spojených s čímsi, s čímž bývá v průběhu života snad každý člověk někdy konfrontován.

Dlouho jsem se neozval, ale tentokráte to už konečně bylo bohudík především díky zaneprázdnění příjemnými záležitostmi. Snad už to tak bude i nadále pokračovat, až do zbytečku toho času, který tady strávím. Čím mně je, ale pobyt tady systematicky znepříjemňován je množství byrokratických požadavků na mě kladených a už jsem opravdu nešťastný z toho, jak v jednom kuse musím vyplňovat nějaké papíry a dozvím-li se, že jsem v tom množství papírů na nějaký papír opomněl, pak už skutečně nejsem ani trochu vlídný, ale v mém vnitřku se mísí řádná dávka hněvu a znepokojení. Papír má velikou moc a je příčinou mnoha slz. Nedávno jsem obdržel dopis a pořádně jsem se vztekal v domnění, že po mně zase někdo chce nějaké přiblblé dokumenty a považoval to již za útok vůči mně, aniž bych dopis otevřel. Jsou-li po někom nepřetržitě vyžadované přiblblé papíry, pak už z toho začne člověk velmi obšírně šílet a jakkýkoliv požadavek na formuláře s jakýmsi bla, bla, bla.... už vnímá paranoidně jako útok. Paradoxem, ale je, že jsem se rozčiloval zcela zbytečně, protože obsah dopisu byl velice milý a byl jsem pozván na kafé a koláč. Kafé nepiji, ale čaj by snad byl také k dispozici. Na setkání se však nedostavím, jelikož mám v době setkání jiný povinný program. 

Papír má velikou moc a je příčinou mnoha neštěstí, slz a někdy i lidských tragédií, které mohou vést, až k sebevraždám. Ano, papír má takovou sílu, že dokáže ničit i lidské životy. Papír však může mít i pozitivní aspekty - naše evropská civilizace je posedlá poněkud prazvláštní touhou mít papíry. Čím více se nám v Evropě podaří nashromáždit papírů, o to úspěšnější si připadáme. A je pravda, že i já už nashromáždil nějaké papíry, ze kterých mám radost, a po jejich obdržení se mnou tuto radost sdíleli i moji blízcí - zajímavé, jak pošetilým pokolením my Evropané jsme.

Papír je mocným nástrojem a vedle papírů, ze kterých máme radost, je dnes celá paleta formulářů přidělávající nám starosti a vedoucí, až k tomu ničení lidských životů. Jsou papíry, ke kterým mám pozitivní vztah a to jsou ty, kde je napsané, že jsem něco získal/absolvoval, toaletní papíry, ale je už jaksi škoda, že se vytrácí klasické psaní výměnou dopisů, ale bohužel se tomu nelze divit, když náklady jsou tak vysoké a přeprava trvá dny, až týdny. Pozitivem dopisu však byla jakási osobitost, jakýsi rukopis - dopis vyzařoval energii člověka a bylo to takové setkání s ním. Dneska je osobitost při výuce psaní už odbourávaná, neboť se již neučí klasickému psacímu písmu, ale jakémusi písmu podobnému tiskacímu. Škoda, že vyhynou škrabopisy.

Nic Ti nemohu slíbit - to je heslo, kterého se držím a domnívám se, že tak je to mnohem lepší, než kdybych planě sliboval bohaté zásoby mléka a strdí. Při svém blogování jsem byl vždy velice opatrný a vyjadřoval "doufěnku", že mně v tom nic nebude bránit a já jen mohu s potěšením oznámit, že tento blog, který píšu dnes dospěl ke svému čtvrtému výročí - svůj první blog jsem měl na blog.cz roku 2008 a fungoval asi 14 měsíců, určitou dobu fungoval souběžně s tímto, ale pak jsem se jej rozhodl smazat s tím, že ačkoliv jsem do něj investoval nějaký čas byl dosti pubertální. Na mém aktuálním blogu už delší dobu visí následující hlášení: "Můj blog existuje již několik let a považuji za úspěch, pokud někdo s blogováním začne a vytrvale v tom pokračuje, nebrání-li mu v tom závažné důvody. Člověk se vyvíjí a "Spytihněv roku 2009" není "Spytihněvem roku 2012". Za dobu existence mého blogu se vyvíjel i můj pohled na různé věci, a tak některé vnímám jinak, než předtím. Blog je zajímavý i v tom, že při přečtení starších článků můžete být překvapeni tím, jak jste na některé věci dříve reagovali." Čas utíká velmi rychle, a tak se může i podařit nezaregistrovat to, že už je téměř půlka roku 2013. Nicméně věcně na tom sahodlouhém citátu není nic chybného a v podstatě to lze aplikovat na blogy většiny tvůrců. Blogů vytrvale ubývá, neboť sociální sítě prostě lákají více, ale ať už je to jakkoliv těší mě, že blogy mají pořád své místo v internetovém prostoru. Blogy se někdy nazývají také internetovými deníčky, ale toto přízvisko je poněkud nešťastné, jelikož opravdu velmi zřídka slouží tomu informovat o tom, jak se kdo který den měl, co v něm prožil, co ho v něm potrápilo. Blog slouží především tomu, co si přeje jeho/její autor/ka. Můj blog je psán trochu nesrozumitelně, protože u některých záležitostí nechci být přímý a někdy je tedy třeba si dovodit/interpretovat, co myslím tím, co píšu.