Zřejmě budete bědovat nad tím, jaké nepodstatné věci rozebírám, ale mně tato myšlenka opravdu pokoje nedá! Rozčilují mě ty odpadkové koše, které se začínají v našem městě objevovat před budovami knihoven. Vím, že se to správně nazývá jinak, a že ty knihy odtamtud putují zpátky do knihoven, nikoliv někam na skládku, ale i tak na mě ty boxy působí jako odpadkové koše. Rozumím tomu, že si knihovny potřebují udržet uživatele, získávat nové, a že chtějí uživatelům poskytnout, co nejlepší služby, a že k tomu, ať se veřejné knihovny udrží je nesmírně potřebné inovovat, ale když už chtějí umožnit čtenářům vrácení výpůjček i mimo výpůjční dobu, pak by to mělo být trošičku estetičtější a nemělo by to vypadat tak, že před knihovnu umístí nevzhledné boxy skutečně připomínající odpadkové koše. Knihovna je kulturním zařízením a kulturní zařízení znamená také, že knihovny mají být prostředím oku lahodícím, nikoliv budovou, před níž stojí jakési krabice připomínající cosi, co rozhodně nepůsobí dobrým dojmem. 

 Útěky z bezpečí/dobrodružství duše - Richard Bach

 V úvodu autor informuje o tom, že jeho pravda se dlouho brousila. Zanícený, aby objevil smysl bytí jako chlapec podrobně zkoumal náboženství. Ve večerních kurzech studoval Aristotela, Descarta a Kanta. Při posledním kurzu propadl podivné sklíčenosti. Od kurzu čekal návod, který by ho provedl džunglemi. Organizovaná náboženství mu připadala jako rozhoupané mosty, které při prvním tlaku prasknou.

 ...."V Bagdádu žil jeden kupec, který poslal svého sluhu, aby na trhu nakoupil jídlo. Netrvalo dlouho a sluha se vrátil celý bledý a roztřesený a řekl: "Pane, když jsem byl před chvíli na tržišti, v tlačenici do mě strčila nějaká žena, a když jsem se otočil, zjistil jsem, že to byla Smrtka. Podívala se na mě a pohrozila mi; půjčte mi tedy koně a já z tohoto města odjedu, abych se vyhnul svému osudu. Pojedu do Samary, tam mě Smrtka nenajde". Kupec mu půjčil koně, sluha na něj nasedl, zabodl mu ostruhy do slabin a odcválal, jak nejrychleji mohl. Kupec se vydal na tržiště a tam mě uviděl stát v davu.  Přišel ke mně a zeptal se mě: "Proč si hrozila mému sluhovi, když jsi ho dnes ráno viděla?" "Já jsem mu nehrozila, odpověděla jsem, "jenom jsem sebou překvapeně trhla. Udivilo mě, že ho vidím v Bagdádu, protože s ním mám schůzku dnes večer v Samaře." [1]

 Návrat ekonomické krize - Paul Krugman

Tato kniha není jen nudnou odbornou terminologicko-frazeologickou vědeckou publikací, ale publikací, která je napsaná srozumitelným jazykem. Autor publikace se nebojí pohrávat si s modely a občas přidat trochu humoru. Sám autor tvrdí, že nemáme věřit ekonomům, kteří se bojí hrát si s modely a také prezentuje názor, že zašedlý badatel beze špetky smyslu humoru nikdy nic nového nepřinese ekonomickým, ale ani jiným vědním oborům. Kniha vyšla v edici moderní dějiny, ale nemusíte se bát, jelikož nejde o žádný přehled suchého popisu historických dat. Autor se totiž ohlíží do blízké minulosti (20. stol.), kde rozebírá, co vedlo k hospodářským recesím. Autor taky hned v úvodu píše, že dnes žijeme poprvé od roku 1917 v době, kdy jsou vlastnická práva a volný trh chápany jako základní principy a nikoliv jako nutné zlo, a kde jsou nepříjemné aspekty tržního hospodářství - společenská nerovnost, nezaměstnanost a nespravedlnost přijímány jako nezvratné skutečnosti. Kapitalismus má dnes pevnou pozici nejen pro své úspěchy, ale i proto, že dosud nikdo nenabídl přijatelnou alternativu. Vynoří se však nové sny a ideologie a to tím dřív, dokud ekonomická krize trvá a potrvá. Kniha není žádnou nekritickou obhajobou kapitalismu nebo socialismu, jak by mohlo vyznít z předchozích vět. Autor rozebírá bankovnictví, hospodářské krize v Argentině, Japonsku, Honkongu atd. Spíše k závěru se zabývá velkou hospodářskou krizí, která přišla z USA a také érou guvernéra Alana Greenspana. V samotném závěru publikace se autor zabývá ekonomikou deprese, finanční reformou a sílou idejí. Paul Krugman se stal v roce 2008 nositelem Nobelovy ceny za ekonomii.