A jsem tady s rychlokvaškou! V anketě ke krátké zprávě se ptám, zda si rádi zpíváte. Já třeba zpěv miluji. Nejsem sice žádný dokonalý pěvec, ale v Superstar bych neměl naději ani na úspěch v Hvězdné pěchotě, neboť v Hvězdné pěchotě bych měl velice silnou konkurenci. Mně připadá úplně výborné, když se někde shromáždí lidé a zpívají za doprovodu líbezného zvuku hudebních nástrojů. Taková kytara je úplně úžasný nástroj, neboť dokáže stmelovat lidi. Já mám velice rád písničku: "Ta naše písnička česká." Zpívá se tam, jak je ta naše písničká hezká, a že jestli nám zahyne, všechno z ní pomine a potom už nebudeme žít. Já si zpívám či pobrukuji některé písně velice rád. Nedávno jsem (zcela střízlivý) seděl na lavičce před budouvou minoritského kláštera a tiše si zpíval. Prošli kolem mě nějací pubertální kluci a smáli se a já si řekl: "se** na ně" a zpíval jsem si dál. Ona píseň má obrovskou sílu. Už dávno, dávno před naší existencí si lidé zpívali, když měli nějakou těžkou chvíli, aby se jim tím podařilo odreagovat.

Děti si často hrají, mají bohatou fantazii a svými odpověďmi na některé otázky nás dokáží rozveselit. Kam ale poté ta fantazie mizí? Proč už si potom nechceme hrát? Rodiče prý kupují svým dětem hračky, po kterých sami toužili. A je to správné! Proč by si dospělí nemohli hrát s autíčkem na dálkové ovládání a proč by neměli využít možnost koupit si autodráhu či "vláčkodráhu"?

Uvědomuji si, že bych to asi neměl tak veřejně vytrubovat do světa, ale hryže mě svědomí a nemám se komu svěřit. Doufám však, že stálí návštěvníci zůstanou mými stalými návštěvníky a odpustí mně mé vražedné sklony!