Dnes napíšu jenom takový článek na odlehčení, složitého (pseudo)filozofování se dnes nedopustím. Mé virtuální "kámošce" jsem dnes napsal komentář, že si má vážit toho, že jí humor neopouští. Dnes se na nás řítí mnoho negativních zpráv, a tak se často ptáme, zda-li má to či ono smysl či upadáme do pokleslých nálad nebo rovnou do hluboké (možná už rovnou zimní) deprese. Dnes už se odborníkům podařilo dokázat, že nedostatek slunečního svitu prohlubuje úzkostné a depresivní stavy. Mě na zimě těší, že už tolik nedoráží ten odporný, poletující bodající hmyz. Více pozitiv už na té zimě asi nenajdu. Stav současné společnosti není dobrý, a tak oprávněně vznikají otázky, zda-li radikalizace a hnědnutí společnosti nepovede ke stejným důsledkům jako hospodářská krize třicátých let, ale doufám, že jsme se snad poučili z historie, a že většina si nebude přát, abychom tímto způsobem ztroskotali. Následující dny budou zřejmě náročné, ale bylo by dobré, kdyby nám zůstala alespoň ta špetka humoru, neboť i toho je zapotřebí. Humor je kořením života, a tak se nám snad podaří si jej občas okořenit. Proto jsem také v nadpisu uvedl ono motto: "Kéž nás humor neopouští".   A abych dodžel slovo, tak článek ukončím dobrými vtipy (pokud je již znáte, mrzí mě to, ale alespoň se jim můžete zasmát znovu). Vtip první: Přijde desetiletý Pepíček do restaurace a servírka se ho zeptá: Co si dáš? a Pepíček: "Pivo" a servírka se ho zeptá: "A džus by ti nestačil?" a Pepíček odpoví: "Ale ano, stačil, ale chybí mně 5 korun. Vtip druhý: Učitelka se ve škole zeptá: "Tak děti, kde se píše čárka?" a přihlásí se Jiříček a učitelka: "Ano, Jiříčku" a Jiříček odpoví: "Čárka se píše, když servírka přinese další pivo.

Nejvíc se mým přátelům líbí vtip o třech druzích prsou a penisu, který jsem kdysi četl u NewOld, ale vždy mě kritizují, že to povídám velmi rozvláčně a dlouho. Ale víte, jak je těžké si něco takového zapamatovat a ještě si rozpomenout, jak přesně to bylo? Naučit se nazpaměť nějakou báseň je mnohem snažší.  

 V pondělí odpoledne jsem si řekl, že využiji jednoho z posledních letních dní a šel jsem se projít k řece jen v tričku, kraťasech a sandálech a u řeky jsem chvíli poseděl a rozjímal. Ještě v průběhu tohoto týdne jsem však výrazně pozměnil šatník. Od včerejšího dne již nosím zímní bundu, ale vím, že můj šatník vám může být ukradený, takže můj šatník již nechám stranou.

Zřejmě budete bědovat nad tím, jaké nepodstatné věci rozebírám, ale mně tato myšlenka opravdu pokoje nedá! Rozčilují mě ty odpadkové koše, které se začínají v našem městě objevovat před budovami knihoven. Vím, že se to správně nazývá jinak, a že ty knihy odtamtud putují zpátky do knihoven, nikoliv někam na skládku, ale i tak na mě ty boxy působí jako odpadkové koše. Rozumím tomu, že si knihovny potřebují udržet uživatele, získávat nové, a že chtějí uživatelům poskytnout, co nejlepší služby, a že k tomu, ať se veřejné knihovny udrží je nesmírně potřebné inovovat, ale když už chtějí umožnit čtenářům vrácení výpůjček i mimo výpůjční dobu, pak by to mělo být trošičku estetičtější a nemělo by to vypadat tak, že před knihovnu umístí nevzhledné boxy skutečně připomínající odpadkové koše. Knihovna je kulturním zařízením a kulturní zařízení znamená také, že knihovny mají být prostředím oku lahodícím, nikoliv budovou, před níž stojí jakési krabice připomínající cosi, co rozhodně nepůsobí dobrým dojmem.