Myšlenky knihy Labyrint světa a ráj srdce jsou nadčasové. Opravdu každý občas sklouzne do situace, kdy má pocit, že všechno je jen marnost, a ať už jde kdekoliv spatří jen neřád. Často však existuje naděje, že se z toho lze dostat a obrátit se do ráje svého srdce. Naděje umírá poslední a já vám přeji, ať vašim nadějím nikdo nedá vale. A ať se vám i těžkosti podaří překonat. Uvažoval jsem, že bych po dopsání projektu na projekt navázal a z mého zorného úhlu nejzajímavější pasáže podrobněji rozebral. To už se nestane.

Kapitola 19/1

Poutník spatřuje vrchnostenský stav

Po příchodu do jiné ulice vidím po všech stranách sedět na různých stolcích rychtářie, purkmistry, úředníky, purkrabí, písaře, místodržící, soudce a další. Jim se říkalo: milostivý pane, pane, kníže atp... A praví mně tlumočník: Zde se setkáš s lidmi udržujícími ve světě řád, oni soudí a svými rozsudky dobré ochraňují a zlé trestají. Řekl jsem: "To je ovšem pěkná a v lidském světě jistě nevyhnutelná záležitost." "Odkud se berou takoví lidé?" Odpověděl mně: "Někteří se jimi rodí, jiní skrze jiné a obec mezi nimi vybírá ty, které uzná nejmoudřejšími, nejzkušenějšími a nejpovědomějšími v záležitostech práva a spravedlnosti. "To je pěkné", povídám.

Náhle se přihodí, jak spatřím, že se někteří chtějí dostat na stolce pochlebováním, úplatou či doprošováním a vykřiknu: "Hle, hle, neřád!!!" a tlumočník: "Mlč, zažiješ něco zlého, pokud to uslyší" a já se ho zeptám: "A proč nepočkají na své zvolení?"

 Kapitola 18.

Poutník zkoumá křesťanské náboženství

   Vůdce viděl mé zděšení a řekl: "Pojďme tedy, ukážu Ti náboženství křesťanů, které je založené na jistých Božích zjeveních a nejprostším i nejmoudřejším činí zadost tím, jak jasně staví na světlo nebeskou pravdu a poráží odporné bludy, a jehož ozdobou je svornost a láska, a které přes nesčíslná protivenství doposavad zůstalo nepřemožené. Z toho lze snadno porozumět tomu, že jeho původ je u Boha, a že se tady konečně budeš moci dopídit pravého potěšení. Zaradoval jsem se po těch jeho slovech a šli jsme.

A když přicházíme, vidím bránu, skrz kterou se musí projít. Ta brána byla u vody, kterou se musel každý pokropit a umýt se jí s přísahou, že chce zastávat jejich práva a řády, věřit, modlit a dodržovat tatéž nařízení jako oni. A těšilo mě to jako počátek ušlechtilého řádu.

Projdu skrze bránu a uvidím veliké zástupy lidu, mezi nimiž se někteří odlišovali svým oděvem a stáli na výstupcích a ukazovali druhým jakýsi tak uměle vymalovaný obraz, že čím usilovněji na něj někdo hleděl, o to více se měl nač koukat. Nebyl zlatem ani blýskavými barvami hrubě okrášlený a byl spíše nepatrný, neboť ti, kteří stáli v dali se mohli méně nasytit jeho krásou  a ti, kteří stáli poblíž se též hleděním jeho krásy nasytit nemohli.

Ti, kteří obraz nosili ho velmi velebili a nazývali Synem božím a pravili, že v něm je vyobrazeno přehršel všelijakých ušlechtilostí, a že je z nebe poslán na zem, aby si z něj lidé brali příklad. A byla veliká radost a plesání, padali na kolena, spínali ruce k nebi a chválili Boha, a když jsem to viděl, připojil jsem také svůj hlas a velebil Pána Boha, za to, že mě zavedl na tato místa.  

Mezitím zaslechnu mnohá a rozličná napomínání, aby se každý přizpůsoboval tomu obrazu a spatřím, že se shlukují na určitých místech a že ti, kterým byl obraz svěřen z něj dělají maličké portréty malované na plechu, které všem rozdávají v jakémsi obalu a ty bývají nábožně přijímány. Ptám se: "Co to tady dělají?" Odpověď byla strohá: Prý , že nikdo nemá čas hledět příliš dlouho, až k proniknutí do vnitřku toho obrazu, a tak je třeba ten obraz celý přijmout, aby bylo možné vnitřek toho obrazu spatřit, zahledět se do něj, aby se tak člověk mohl proměnit v jeho krásu. Tak prý nebeské lékařství pomůže tomu, aby hříchy ustupovaly. Při té zprávě jsem si představil křesťany jako blahoslavené lidi, když k zahánění zlého mají tolik moci a prostředků, že jsem si to sám velebil. 

Jenže pak vidím, jak někteří, kteří před nedávnem k sobě Boha přijali (alespoň tak pravili), se pouštějí do hádek, pitek, svárů, nečistot, krádeží a loupeží. A já nechtěl věřit svým očím, a tak jsem se podíval pozorněji a opravdu spatřím tu nejkrutější realitu: Pijí, šavle házejí, nadávají si, perou se, připravují lsti jeden na druhého, bujaře skáčou, výskají, pískají, smilní a cizoloží a daleko více činili v souhrnu přesný opak toho co slibovali , než jsem u jiných viděl. Zklamaně a s lítostí jsem tedy řekl: "Ale pro Pána Boha, co se to tady děje?" "Nediv se tak hluboce", řekl tlumočník. "Je-li něco lidem předkládáno jakožto hodno následování, tak následují-li to plně, jde o stupeň dokonalosti, na který se nemůže podařit vystoupat všem lidským stvořením. Ti, kteří jiné vedou jsou dokonalejší, ale prostý člověk žijící v těžkých poměrech na ně sotva může stačit." Řekl jsem: "Pojďme tedy mezi ty dokonalejší, co ostatní vedou, abych se na ně podíval."

A byl jsem přiveden k těm, kteří stáli na těch vyšších stupíncích. Napomínali lid, aby obdivovali krásu toho obrazu, ale zdálo se mně, že oni samotní tomu tak příliš nečiní. Nebo poslechl-li někdo a následoval, pak to bylo za dobré, ale pokud nikoliv, pak také. Někteří chřestili jakýmisi klíčy, přičemž tvrdili, že mají moc jimi uzavírat neposlušným bránu, kterou se chodí k Bohu, avšak neuzavírali tu bránu žádnému. A jinde jsem viděl, že to nemohli dělat důsledně, neboť chtěl-li být někdo trochu přísnější, pak mu bylo vytýkáno, že útočí proti jednotlivcům. Pročež si někteří písemně stěžovali na hříchy, když ústně nesměli, ale i na ty bylo křičeno, že o druhých roztrubují jejich nedokonalosti, proto se od nich odvraceli, aby je nemuseli poslouchat nebo  je dokonce rovnou shazovali ze stupínků, aby měli mírnějších vůdců. Když jsem to viděl, říkám: To je bláznovství, když chtějí mít ze svých vůdců a rádců pochlebovače." "Takový je běh světa a neškodí to", řekl tlumočník. Kdyby se těm vůdcům vše respektovalo, kdo ví, co všechno by si nedovolili. Je třeba ty vůdce usměrnit, pokud přestřelí.

Kapitola 17.

Poutník prozkoumá stav duchovenstva

Přejdeme jakýmisi průchody a přijdeme na ryňk, kde stálo množství rozdílně stavených kaplí a chrámů, do nichž vcházeli zástupy, a zase z nich vycházeli. A vkročíme do nejbližšího a tady po všech stranách rytiny a slitiny mužů a žen, též všelijakých zvířat, ptactva, zeměplazů, stromoví, rostlin, tolik též slunce, měsíce a hvězd a dokonce i plno ošklivých ďáblů. Z přichozích si pak každý vybral, co se mu líbilo, před tím klekl, líbal, podkuřoval kadidlem a přinášel oběti. Bylo mně, až divné, jak svorně trpěliví byli, když takměř každý svou věc jinak konal a pokojně každého nechali, ať si dělá podle svého uvážení (což jsem potom jinde nespatřil), avšak záražel mě tady jakýsi pronikavý zápach, z kterého na mě šla hrůza. Pospíšil jsem tedy ven.

Kapitola 16.

Poutník se dívá na promoci mistrů a doktorů

V tom, ale zazní zvuk truby svolávající k slavnosti a Všezvěd srozuměn, co bude řekne: "Pojďme se nejprve podívat ještě tady, bude se nač kouknout. "I co to bude?" ptám se. "Vysoké učení bude korunovat ty, kteří byli pilnější než jiní a ti budou korunováni, čímž budou druhým vzorem. Byl jsem žádostivý vidět takovou zvláštní věc, a když se sbíhali houfy, vejdu za nimi také a vedle rektorského trůnu stál kdosi s papírovým žezlem, k němuž přistupovali někteří z prostředka houfu a dožadovali se svědectví vysokého umění. On, že jejich žádost je slušná, schválil ji a poručil, aby poznamenali na cedulku, co umí a nač žádají cedulku. I uváděli: filozofie, medicína, právo, a přitom měšcem podmazovali, aby to šlo hladčeji.

Bral tedy jednoho za druhým, přilepil každému na čelo titul: Toto je mistr svobodných umění, toto doktor medicíny, toto licenciát církevního i civilního práva atd.  a přitvrdil pečetí a poroučel všem přítomným i nepřítomným, aby je nikdo nezval jinak, neboť by pak byl uvržen do nemilosti bohyně Pallady, ochránkyně učenců. A pak je i zástupy rozpustil.

Kapitola 15.

Poutník spatřuje právnický stav

Zavedli mě tedy do jednoho ještě širšího auditoria, kde se nacházelo nejvíce uznávaných lidí.  Měli malované zdi, sruby, ploty, prkenné ohrady, přehrady, závory a mezi nimi jiné mezery a díry, dveře, vrata, závory, zámky a k nim rozličné klíče, klíčky a háky. To vše si vzájemně ukazovali a měřili, kam se s tím může vejít, a kde nikoliv. I ptám se: "Copak to ti lidé dělají?" Dostal jsem odpověď, že hledají, jak by se každý z nich ve světě mohl držet toho svého či také z jiného něco převést na sebe, aby zachoval řád a svornost. Řekl jsem: "To je pěkná věc", ale když jsem se trochu porozhlídl, zošklivila se mně. A to především proto, že neuzamykali mysl, duši nebo člověka, jak jsem zaznamenal, ale statky, vedlejší věc při člověku a nezdálo se mně, že by kvůli tomu stála za to všechna ta přenesnadná práce, kterou jsem tady viděl.

Navíc jsem zaznamenal, že veškeré to umění bylo založené jen na vůli některých.  

 Kapitola 14.

Poutník prozkoumá medicínu

Takže mě provedou jakýmisi uličkami mezi fyzickým a chemickým auditoriem a postaví mě na jakési místo, kde jsem spatřil hrozné divadlo. Natáhli si člověka*, řezali mu jeden úd za druhým, párali se mu ve vnitřnostech, a s velikým zalíbením si ukazovali, co kdo kde našel. I řekl jsem: "Co je to za nehoráznou krutost zacházet s člověkem jako s hovadem?". "Musí to být", řekl tlumočník. "Tím se učí."

Pak toho nechali, rozběhli se po zahradách, lukách, polích, horách, a co tam rostoucího našli, to škubali a nanesli takové hromady, že by jim k přebírání a zkoumání toho nestačilo několik let. A každý běžel vzít z hromady, co viděl, chytil to, běžel k onomu rozpáranému tělu a roztahoval to nad jeho údy. Jedno s druhým měřil na tloušťku, délku i šířku. Ten pravil, že se to k onomu hodí, druhý že nehodí: pak se o to s velikým křikem hádali, a i o jména těch travin se významně přeli. Kdo jich znal nejvíc, uměl měřit a vážit, tomu z nich upletli věnec, korunovali ho a přikazovali nazývat jej doktorem.