Parafrázovaný Labyrint světa a ráj srdce 10

 Kapitola 10.

Poutník to prozkoumá mezi učenými, nejprve vcelku

A řekl mně můj vůdce: "Již rozumím tomu, kam tě rozum tahne - mezi učené". "To tě láká, je to pro tebe užitečnější a lákavější a pokojnější život". Tak to asi bude, řekne si tlumočník. "Co může být rozkoznější, než to, když člověk může zanechat všeho toho kvaltování, a když může rozjímat jen nad všelijakými ušlechtilými věcmi". Takovéto rozjímání činí lidi Bohu podobným. Učení číní vše, ať se Bohu rovnají, aby všechno znali, všechno prozkoumali, všechno poznali, ať už v nížinách, horách či propastech, a ač vše není stejně dokonalé, pravdy se jim dostává.

"Veďte mne tam, proč se zdráháte?" řekl jsem.

I přijdeme k bráně zvané "Učení", která byla dlouhá, úzká, tmavá, obklopená mnoha strážci se zbraněmi, u nichž každý musel prosit o povolení ke vstupu, chtěl-li vstoupit do "Ulice Učených". A viděl jsem přicházet zástupy lidí, zejména mladých a hned byli podrobeni mnohému trpkému zkoumání. Nejprve bylo u každého zkoumáno, jak naplněný má měšec, jak velký má zadek, hlavu a mozek (velikost mozku soudili z nosního výměšku), a s jakou kůží přichází. Byla-li hlava ocelová, mozek v ní ze rtuti, zadek olověný, kůže železná a měšec naplněný zláťáky, hned byl vychvalován a s ochotou vpuštěn do brány. Neměl-li někdo naplněn měšec zláťaky byl hned vykazován stejně jako ti, o nichž se domnívali, že nemají nadějné vyhlídky. Strašně jsem se podivil a řekl: "To jim na tom kusu kovu tolik záleží, že na něm tolik lpějí?" "Velmi mnoho", řekl tlumočník. "Kdo nemá ocelovou hlavu, rozpukne se mu", "Kdo v ní nemá tekutého mozku, nebude se mu myšlení zrcadlit", "Kdo nemá hroší kůží, neobstojí ve vzdělání", "Nemá-li olověný zadek, nic nevysedí a všechno se pod jeho zadkem zbortí", "A bez měšce plného zlaťáků by těžko získal čas a možnost učit se od mistrů, ať živých či mrtvých". "Domníváš se snad, že takových velkých věcí se lze nadít jen tak zbůhdarma"? Pochopil jsem pak, že ke vstupu mezi učené je třeba zdraví, vtip, vytrvalost, trpělivost a přinášení mnoha obětí a řekl jsem: "Tedy lze snad jen říci: "Ne každému se podaří dostat do Korinta, města bohatého a nádherného. Ne každé dřevo se stane fládrem."

A vejdeme dále do brány a vidím, jak si každý ten strážce vezme na práci jednoho nebo i několik a těm do uší cosy dmýchá, jazyk vytahuje, uči protírá, nos a chřípě čistí, jazyk vytahuje a okukuje, ruce a prsty skládá a rozkládá a nevěřícně hledím, co všechno ještě dělá. Někteří se pokoušeli i provrtat cosi do hlav a něco do ních nalít.  Když tlumočník zaregistroval mé zděšení, řekl: "Nediv se", řekl.

Učení musejí mít na starosti davy lidí, a tak se musí zabývat obory, které musejí být i běžným lidem srozumitelné. Proto se tady přeformovávají, což nelze bez nepříjemností a práce. V tom se podívám a spatřím, jak mnoho nebohých bylo zdeformováno tím přeformováváním. Ne měšec, ale i holou kůži museli nastavovat. Byli plní mozolů, šrámu, modřin, mnohokrát se pod sedadly ocitla i jejich krev. Když to někteří při nahlédnutí do brány viděli, dali se na úprk dříve, než se těm formovatelům dostali do rukou. Jiní, kteří se jim již dostali do rukou, se také snažili od nich vytrhnout a utéci nazpět. Maličká část jich to všechno přestala, až byla puštěna na prostranství, včetně mě, neboť v touze poznat tuto formaci jsem vše ustál, ačkoliv to bylo plné útrap.

Když vycházíme z brány, vidím, jak každému dávají cejch, aby bylo rozponatelné, kam patří, jak se na učence sluší. Každý učenec dostal kalamář za pas, péro za ucho a prázdnou knihu k poznávání umění a dostalo se mně toho také. Všezvěd mně pak řekne: Máme tady čtyři rozcestí - filosofie, medicíny, práva a teologie. "Kam nejdřív půjdeme" - Jak sám usoudíš, řekl jsem. On odvětil: "Dojdeme se společně podívat nejprve na místo, kde se všichni scházejí, a teprve potom budeme procházet jednotlivá auditoria."

A dovede mě na nějaký rynk, kde jsou zástupy studentů, mistrů, doktorů, kněží i starců. Někteří z nich se shromaždovali po skupinkách, ve kterých spolu rozmlouvali a přeli se. Jiní se schovávali v koutech, ať nejsou druhým na očích.  Někteří (což jsem zjistil, ale nesměl jsem jim do toho mluvit) měli oči a neměli jazyk, někteří měli vícero uší, avšak neměli oči ani jazyk a podobně. A tak jsem poznal, že i tady přebývají nedostatky. Když pak vidím, jak všichni odněkud vycházejí a zase tam vcházejí a jako včely z úlu do úlu se motají, pobídnu, abychom tam kdesi také vešli.

A tak vejdeme do veliké síně, u které jsem nezpozoroval ani východ, ve které bylo po všech stranách plno polic, příhrad, škatulí a krabic, že by jich statisíce vozů nemohli odvézt, a každá měl svůj nápis a číslo. I řekl jsem: "Do jaké lékarny jsme to vešli?", řekl jsem. "Do lékarny?", zadumá tlumočník. "Inu, do té kde se podávají léky proti neduhům mysli: nese jméno knihovna slova." "Podívej, jak ohromné množství moudrosti se tady skladuje!". Podívám se tedy a vidím, jak se kolem těch skladů moudrosti pohybují řady učenců. Někteří vybírali to nejdůvtipnější a nejpěknější po jednom kusu, a pozvolna do sebe ta moudra dostávali. Přistoupil jsem blíže k jednomu a tážu se ho: "Copak to děláš"? Odpověděl: "Jsem ku prospěchu", A já zase: "Naplňuje tě to nějak?" On odpoví: "Dokud to do sebe vstřebáváš, lze cítit nahořklost či kyselost, ale když to do sebe vstřebáš, cítíš se prostoupen rozkoší. "A k čemu to?", zeptám se. Cítím-li uvnitř sebe tu rozkoš, jsem si tím jistější: "Nevidíš snad, jak je to užitečné." Přistoupím k němu pak blíž a vidím jej tlustého a tučného, barvy krásné, oči se mu stkvěly jako svíce, jeho řeč byla jasná a byl zcela čilý. A řekne mně tlumočník: "Ovšem tito, to je něco jiného".

A pohledím, jak tady někteří s moudrostí lakotně zacházejí a cpou do sebe všechno, co jim do rukou přijde. Když se na ně pozorněji zakoukám, nevidím, že by jim přibývalo barvy, těla nebo tuku. Viděl jsem jen samá odutá a rozecpala břicha, z nichž vrchem i spodkem lezla ta nestrávená moudrost zase zpět. Někteří z takových upadali i v závratě a pominuli se na smyslech, někteří od toho bledli, churavěli, ba i umírali. Když to jiní viděli, ukazovali si vzájemně, jak nebezpečné je zacházet s knihami (jak ty krabice nazývali), někteří prchali pryč, jiní napomínali, ať se s knihami zachází opatrně. Nejvíce se zajímali o knihy, na kterých bylo psané: Slovník..., Sbírka příkladů a citátů pro kazatele, Sbírka úsloví a obratů pro básnění v latině, Sbírka citátů, Výklad epištol a evangelií, Biblický slovník odkazující na podobná nebo stejná místa v Bibli, Herbář atd..., a každý do sebe cpal to, o čem usoudil, že to pro něj bude nejvhodnější. A ty krabice nosili v brašnách, odkud je vytahovali a citovali z nich či si vypisovali poznámky. Zaznemal jsem to a řekl: "Tady ti nosí umění v brašnách". Tlumočník odpoví: "Copak jsi neslyšel o pomocnících paměti?" Slyšel jsem pak některé vychvalovat tento způsob, že pak vynášejí jen uznané věci. A může tomu tak být, zaznamenal jsem tady něco daleko nepěknějšího: V mé přítomnosti se přihodilo, jak někteří ze svých brašen své škatule roztrousili a některým jejich krabice spálil oheň, když je poodložili. A jakého následovalo běhání, lomení rukama, naříkání a volání o pomoc. V té chvíli nechtěl nikdo diskutovat, psát nebo kázat, ale chodil se sklopenou hlavou a choulil se a snažil, aby krabice zase shledal a veděl-li, že by to někdo mohl mít, pak se na něj obracel s prosbami i penězi, kdežto ti, kteří měli zásobičku vevnitř nebáli se tolik takové příhody.

Mezi tím opět spatřím jiné, kteří krabice nedávají ani do brašen ani do škatulí, ale nosí je kamsi do pokojíků. Když vejdu mezi ně, vidím, jak na ně pěkná pouzdra strojí, rozličnými barvami líčí, někdy dokonce obkládají i stříbrem a zlatem, do polic je pořádají a zase je vytahují, hledí na ně a sobě i jiným ukazují, jak to mají pěkně uspořádané a někteří se také dívají na názvy, aby je uměli i nazývat. A divím se tomu, jak tady laškují. I promluví ke mně tlumočník: "Milý brachu, ušlechtilá to věc, mít pěknou knihovnu."  "I když se jí neužívá?", odvětím. A on: "I ti, kteří milují knihovny počítají se mezi učené". Načež si pomyslím: "Pak tedy i ten, kdo má hromady kladiv a kleští a neví, jak je má užívat, počítá se mezi kováře." Nesměl jsem to však říci nahlas, abych na sobě neutržil nějaké škody.

A pak vidím, jak v té síní, těch lékarenských nádob stále více a více přibývá po všech stranách a hledím, odkud je asi nosí. I vidím, že z jakéhosi místa za oponou, kam jsem také vešel. A viděl jsem tam mnoho pracovníků, jak ty škatule formují a zdobí a ošetřují, aby je pak ponechali obecnému užívání. A tlumočník mně řekne: "Tito lidé jsou hodní chvály a obdivování, protože svému pokolení slouží tím nejužitečnějším a není žádné jiné práce, kde by jiní sdíleli s jinými vzacné dary. A spatřím jednoho či dva, jak strojí životu užitečná koření, masti, byliny, sirupy a jiné léky. Spatřím však také, jak jiní jen z nádob přebírali a dávali do svých a těch bylo na stovky. I řekl jsem: "Vždyť tito vodu přelévají" a tlumočník mně odpoví: "I to je způsob, jak množit vědění. Copak se jedno a totéž nemůže jinak přistrojit" A starší věci je někdy třeba přepracovat a rošířit. A s hněvem jsem dodal: "A taky se může zkazit", když bylo patrné, že je to doprovazené falší. Některý zajisté sahal po cizích nádobkách, aby několik svých naplnil a rozředil, jak mohl. Jiný zase přidával lecjakou matlaninu, jen aby to vypadalo jako nové. Dále přivěšovali na to nádhernějších nápisů, než měli druzí a nestydatě to velebili jako své. Bylo mně i do hněvu, že málokdo dokázal rozkrýt vnitřní podstatu a hleděli jen zevnitřního křtaltu a nápisů. Pak jsem však pochopil, čím to je, že jich tak málo má svěží mysl. "Čím více těch léků, kdo do sebe hltal, o to více se davil, bledl, vadl a chřadl. Spatřil jsem mnoho těch, kterým se nikdy nedostalo lidských požitků, ale byli vystaveni jen molům, červům, pavoukům, mouchám, prachu, plísni, v neposlední řadě pak zasmeteným skříňkám a zadním koutům. A tak v obávách, aby své dílo dokončili, když viděli, jak někteří odešli z pozemského světa dříve, než se svým dílem stačili začít, hned po sousedech běhali a prosili je o doporučující předmluvy a básnické hříčky (hlavně se jmény), hned vyhledávali patrony, kteří by jejich vytvorům propůjčili měšec a jména. Své výtvory, co nejvíce zdobili a vstříc lidem je jim sami přinášeli, některým i proti vůli cpali. A viděl jsem, že ani to již nepomáhalo, neboť to bylo příliš přemnoženo. I litoval jsem jich, že mohou mít sice čistý pokoj, beze vší potřeby a užitku, ale že si daváním svého jména všanc a vnucováním se spíše škodí u bližních. Když jsem však o tom promluvil, byl jsem nenáviděn jako bych snad překážel obecnému dobru. Již tedy pomlčím o tom, jak někteří z naprostých jedů strojili své husté lékarnické lektvary. Mnoho jedů se prodávalo jako léčiva a nelibě jsem to nesl, jenže nebylo nikoho, kdo by tento neřád mohl napravit.

A tak vyjdeme zase na místo "Učených" a i mezi nimi sváry, hádky, shon. Zřídka tady byl někdo, kdo by s někým neměl tahanic. Nejen mladí (u těch by se to mohlo příčit nevyzrálosti), ale i ti staří spolu byli ve svárech. O co více byl někdo považovanější za učenějšího či sebe sám za takového považoval či někým jiným tak byl jmenován, pak o to více začínal různé sváry a šermoval kolem sebe, sekal, házel a střílel, až bylo hrozné pohledět, přičemž se za to dožadoval pochvaly a uznání. A řekl jsem: "Co na to, milý Bůh" "Slibovali jste, že tento stav je ze všech nejpokojnější a místo toho tady vidím samé sváry." Tlumočník odpověděl: "Tomu nerozumíš, Synu, však se to oni brousí." "Co brousí?", řekl jsem. Nevidím ani rány, ani krev, hněv či vražednou nesnášenlivost. Nic podobného jsem nespatřil v žádném stavu řemeslníků. "Bezpochyby"? řekl. Jejich řemesla jsou otrocká, těchto svobodná. Řekl jsem: "Protože se jim ani nedovoluje, aby při tom trpěli, proto se jim dostává plné svobody, ale jak to se řádem slouti má, nevím. Na pohled se nezdála jejich zbroj vůbec strašná. Svá kopy a kordy, jimiž sebe sekali a bodali totiž nedrželi v rukou, ale v ústech. Kdož se na to koukal povrchně, neshledal nic hrozného. Když jsem se však podíval já, viděl jsem, že byl-li někdo správně zasažen, trhal sebou, křičel, krčil obličej, utíkal. Bylo tedy snadné rozpoznat, že to není žertování, ale opravdový boj. Na některé jich dotíralo tolik, až všechno od mečů okolo uší břinkalo a padalo na nich tolik papírových kuliček jak krup, někdo se statečně bránil a rozehnal všechny své protivníky a jiný padl, přemožen ranami. A viděl jsem tu neobyčejnou krutost, jak slova ubližují daleko více, než pěsti, neboť slovní pyrotechnika neušetřila ani mrtvé a raněné, neboť tomu kdo se již nemohl bránit se nejsnadněji dala dokázat převaha, a o to více byl zavalen všelijakými ranami slovem. Někteří byli mírnějšího zacházení, avšak hádek a nedorozumění také nebyli ušetřeni. Nebo sotva někdo něco promluvil, hned mu jiný začal odporovat a byla tady i spousta absurdních hádek, např. zda je sníh bílý nebo černý či je-li oheň studený nebo teplý.

Někteří se do těch sporů vkládali a radili, jak dojít k upokojení. Tehdy jsem se zaradoval. Dokonce se i povídalo, že všechny rozepře mají vést ke sjednocení, avšak vyvstávala otázka, kdo tak bude činit? Bylo mně odpovězeno, že povolením Královny Moudrosti mají být vybráni ze všech stavů nejsoudnější, kterým je svěřeno zmocnění k tomu, aby vyslechli odporující si strany, a vždy na základě smyslového vnímání vyhlásili rozhodnutí, co jest nejsprávnější. A shluklo se nemálo těch, kteří měli a chtěli být soudci a nejpředněji se shlukli ti, kteří mezi sebou měli největší množství sporů. Viděl jsem mezi nimi různé dvojice proslulé vzájemnými spory, lžimudrce a další. Když jim prostředníci doporučili, aby u žalob a stížností psali o důkazech a protidůkazech, co nejstručněji a šetřili slov i písma, oni sepsali tolik spisů, že by tisíce let nestačilo na jejich prostudování: dožadovali se tedy, aby jim na to prostudování byl vyhrazen nějaký čas a dále pak, aby dle potřeby mohli své důsledně vysvětlovat a dokazovat, a aby každému během prokazování zůstala zachována absolutní svoboda. A pak hleděli do těch spisů, a kdo do nich jen nakoukl již věděl, koho se má zastávat. Mezi pány rozhodčími a smlouvci pak docházelo k silným roztržkám, když se každý zastával někoho jiného. Nakonec se nic nevyřešilo a rozprchli se. "Učení" se pak navrátili ke svým malicherným sporům. Bylo mně z toho do pláče.