Parafrázovaný Labyrint světa a ráj srdce 9

Kapitola 9.

Poutník prozkoumá řemeslnícký stav

Tak se dostaneme k ulici, kde proudí davy živnostníků, která je zase rozdělena na mnoho menších uliček a míst plných rozličných síní, dílen, výhní, krámků, boud, plných rozličného nádobí, okolo něhož se lidé otáčeli s vřískotem, třískáním, boucháním, vrzáním, skřípaním, hvízdaním, foukaním, houkáním a rozmanitým šustěním. Viděl jsem tady, jak se někteří hrabali v zemi, a buď do ní rýpali po vrchu nebo se skrz ní prorývali jako krtci. Jiní se macháli ve vodě, u řeky i u moře, jiní planuli v ohni,  jiní zevlovali do povětří, jiní zápasili se zvěří, jiní s dřívím a kamením, jiní leccos sem a tam převáželi. A tlumočník povídá: "Hle, koliko veselé a ušlechtilé práce". "Řekni, co se ti tady nejvíce líbí?". Já řekl: "Může tomu tak být, že je tady něco veselého, ale já přitom všem vidím mnoho dřiny a slyším mnohé sténání." Řekl, že ne všechno je takto těžké a že si společně zblízka prozkoumáme některá ta řemesla. A vodili mě mezi nimi pořád, a já vše prozkoumal a místy se jsem si leckteré vyzkoušel, abych získal zkušenosti, ale rozepisovat se o tom tady nemohu a ani nechci. Co jsem tady zakusil, tedy zatajím.

Zpozoroval jsem, že veškeré lidské obchody jsou jen práce a kvaltování, kde každý má nějaké své nepohodlí a nebezpečí. Viděl jsem, že ti kteří pracují s ohněm, byli osmahlí a očadlí jak mouřeninové, břinkot kladiv jim vždy v ušich zněl a půl sluchu zaměstnával, záře ohně jim vždy v očích blyštěla a kůže se potýkala se spáleninami.

Kdo v zemi vedl obchod, byl protkán temnotami a hrůzami a vícekrát se přihodilo, že zmizeli.

Kdo pracoval u vod, mokl, třásl se zimou jako osika, vnitřnosti mu churavěly a nemalá část jich byla davána hlubinám za podíl.

Pracovníci s dřevem, kamením a jinými hmotnostmi byli plní mozolů, sténání a únavy.

Viděl jsem, jak někteří měli nedoceněnou práci, s níž se plní potu, a až do padnutí a úrazu namáhali a ještě přes své bídné pachtění sotva uhájili chléb. A také jsem viděl jiné, kteří měli daleko snažší a daleko oceňovanější práci, ze které plynulo daleko více zisku, ale čím méně kvaltování tady bylo o to více zde bylo nepravostí a lstí.

Také jsem viděl, že veškerá práce člověka je pro jeho ústa. Neboť, co získal, to vše vecpal do úst sobě a svým, vyjímajé řídké, kteří brali od druhým od úst, a kladli do vlastních pytlíků. A ty pytlíky byli děravé, a tak co se do nich nasypalo, zase padalo a jiní sbírali či někdo přišel, aby pytlík někomu utrhl či si ho někdo k vlastní škodě sám uškubl nebo prothrl či za jiné situace zničil. Patrně jsem tedy viděl to, jak se mezi těmi lidskými zaměstnáními jen přelévá voda, dobývají se peníze a zase utrácejís tím rozdílem, že peněz je daleko snažší pozbýt, než nabýt.

Prohánějí se skrz ústa nebo skrz truhly. Také jsem spatřil více nuzných, než zámožných.

Spatřil jsem, že každá ta práce vyžaduje celého člověka. Ohlédl-li se někdo a počal-li váhat, hned zůstával pozadu, všechno mu padalo z rukou, a než se stačil vzpamatovat ocitl se na mizině.

Všude jsem zaznamenal mnoho těžkostí. Než-li se někdo dostavil do obchodu, uplnyul mu dobrý kus života a nedal-li si bedlivý pozor, hned zase o vše přišel, ale nadto jsem zpozoroval, že i ti nejbedlivější utrpěli škodu stejně tak často jako zisk.

Všude jsem viděl plno závisti a nepřejícnosti. Měl-li někdo více práce, více se od něj kupovalo, sousedé hned škaredě hleděli, skřípěli zuby, a mohli-li nějak, hned mu obchody kazily. Odtud pocházela růžnice, nevole a hřešení, a někteří na sebe z netrpělivosti házeli nádobím, a navzdory tomu se dávali jiným v zahálku a dobrovolnou nuzotu.

Zahlédl jsem všude faleš. Co kdo dělal, zvláště pro jiného, dělal ledabyle. Svou práci při tom však, jak nanejvýš mohl velebil a nadsazoval.

Narazil jsem na mnoho zbytečných marností. Došel jsem k přesvědčení, že větší díl těch zaměstnání není nic víc, než pouhá marnost a neužitečné bláznovství. Lidské tělo se totiž zajisté dá udržet skrovným a prostým jídlem i pitím a ochrániti prostým stavením. Je tedy patrné, že o ně bylo třeba jen malé práce a péče, jako tomu bylo za starodávna. Shledal jsem, že světu zřejmě nerozumí, neboť navykli vycpávat a nalívat břicho tolika neobyčejnými věcmi, že k jejich shledání veliká část lidí musí kvaltovat po zemi i moři a svůj život sázet všanc, a kvůli kterým musejí být lidé opět mistři v přestrojování. Podobně se nemalá část lidí záneprázdňuje sháněním rozličných materií a šastva, což je vše zbytečné a marné, často i hříšné.

Také jsem spatřil řemeslníky, jejichž veškeré umění je marné, neboť vyrábějí mnohé dětinské titěrky a jiné hříčky k zahnání nudy, které přispívají k maření času. Práce jiných zase spočívala ve výrobě a množení nástrojů ukrutnosti, jakými jsou meče, díky, kladiva na holy a další. Nemohu pochopit, jak lidé na všechny ty své živnosti mohou hledět se svědomím a potěšenou myslí. Chápu však, že kdyby se z těch jejich prací mělo vyjmout to, co je v nich nepotřebné, hříšné a zbytečné, pak by větší podíl lidských obchodů musel klesnout. I z těchto důvodů si nechtěla má mysl nic z toho oblíbit.

Obzvláště jsem registroval, že se tady pracuje pouze tělem a pro tělo, kdežto člověk, by měl nejvíce v té práci závodit, která se týká duše, a tam by měl přednostně hledat zisky.

Zejména se sluší zdůraznit jednu věc a to, jak se mi vedlo mezi formany po zemi a plavci na moři. Jak jsem zkoumal dílny řemeslníků a tesknil, řekl Mámilovi Všudybud: "Vidím, že je to cosi neposedavého, rtuť se vždy se tam chce pohybovat, proto mu nikdy nevoní žádné místo a není takového, ke kterému by se chtěl přivázat. Ukažme mu volnějšý stav kupecký, kde se vždy lze přenášet sem a tam přes svět a lze být volný jako pták. "Nejsem proti tomu", řekl jsem a šli jsme tedy toho zakusit.

A hned uzřím houf lidí vrtících se sem a tam, jak všelijaké věci svazují do nákladů, a při jejich sbírání a zdvihání i třísky létají a prsty hnůj shlédavají. Ptám se, co to? Oni, že "přes svět strojí". A já: "A proč ne bez těch nákladů?", snadněji by se jim jelo. Oni: "Jsi blázen, jak by bez toho jeli, vždyť to jsou jejich křídla." "Křídla, ptám se". "Křídla, skutečně,neboť too je opravňuje k uznání, dobré mysli a transportu se vším všudy.  Míníš snad, že po světe se lze jen tak nadarmo bez ničeho toulati? Z toho se oni musí uživit, získat přízeň i všechno ostatní". Hledím tedy, a předháněli se v tom, kdo těch nákladů nashromáždí nejvíc, ty pak váleli na jakési podstavce s poddělanými koly a zdvíhali šroubem, pak spřipínajíc k nim hovada, se se vším tím přes hory, doly a výmoly s námahou táhli s tím, že to znamená příslib libování si ve znamenitě radostném životě. Zprvu se mně to takové i zdálo, ale jak jsem je viděl váznout v blátě a snášet deště, sněhy, plískanice, metelice, zimy, horka a rozličná nepohodlí. Všude na ně někdo číhal, aby jim všechno přetřásal, vyprázdňoval váčky (a nepomáhal ani hněv, trhání a sápaní), sběr všelijakých lupičích po silnicích na ně činila útoky a jejich duše jsem vždycky spatřil v ohrožení života, a tak se mně ani toho nezachtělo.

Pravili tedy, že existuje i jiný způsob, jak po světě putovat, plavbami. Člověk se tu prý neztřase, neuvázne, ale může mířit od jednoho světa k druhému, přičemž narazí vždy na něco nového, nevýdaného a neslýchaného. A vedli mě do krajin země, kde jsme před sebou neviděli nic, než nebe a vodu.

I přesvědčili mě, abych vstoupil do jakési chaloupky sbité z prken. A ta nestála na zemi, ale stála na vodě a viklala se tady a tam, takže vstoupit do ní vyžadovalo pořádně si to rozmyslet. Ale když šli jiní, šel jsem taky, abych nebyl považován za zbabělce a bylo mně rečeno, že je to náš vůz. A v domnění, že již pojedem aneb jak pravili poletíme, tak tady druhý, třetí i desátý den stojíme. "Co to má znamenat?", ptám se. Pravili jste, že budeme mířit od jednoho konce světa k druhému a my se nemůžeme hnout z místa. "Oni, ať jsem trpělivý, že prý mají tahouny, kterým není zapotřebí ani hospody, ani maštale, obruky, ostruhy či biče, a že mám počkat, že zapřáhnou a pojedem. A mezi tím mně ukazují opratě, provazy, chomouty, závěsi na oji, rozporky, nápravky, rozvory, klanice a rozličné sochory, vše jinak, než při formanském fasuňku. Náprava toho vozu byla vzadu, seděl u ní jediný člověk a chlubil se, že všechnu tu obludu obrátí tam, kam chce.

V tom zával vítr a chasa začala běhat, skákat, křičet a výskat: jední se chytali toho, druzí jiného a někteří po těch provazích skákaly jako veverky nahoru a dolů, bidla spouštěli, rozpuštěli jakési svinuté rohože. Já: "Co pak to"?. Oni, že zapřáhají a hledím a i ty plachty se nad námi zdvihají jako stodoly (říkali, že jsou to naše křídla), a pod námi stříká a prořezává se voda, a než cokoliv zvím, všechno se vytrácí z oči. Já: "Kampak jsme se poděli, co tu bude"? Oni, že letíme. "Inu, leťme tedy ve jménu Božím", řekl jsem. A dívám se, jak to s námi jde prudce, sice ne bez libosti, ale ani ne bez strachu. Nebo vyšel-li jsem dívat se ven, podjímala mě závrať, vlezl-li jsem na dno, obstupoval mě strach od vody šustící násilně okolo stěn. A přišlo mně na mysl: "Není-li to přece těžká opovážlivost, tak vzteklýkm živlům jako voda a vítr svěřit svůj život, a tak umýslně lézt smrti do chřtánu, od níž tady nejsme vzdálení na více, než dva prsty, neboť není příliš tlusté to prkno mezi mnou a strašlivou propastí. Umínil jsem si však, že na sobě nedám znát strach a mlčel jsem.

V tom mne skrz mozek i  všechny vnitřnosti prostoupil jakýsi surový puch a povalil mě. Tu se já (i ostatní tomu nepřivyklí) válím, řičím, rady si se sebou nevím, všechno se ze mně rozplývá a ze mně leje, až se zdálo, že se na té vodě rozplyneme jako hlemýžď na slunci. Tu začnu naříkat kvůli sobě i vůdci s nevírou, že by tady bylo možné zůstat živým, ale všichni se mně vysmáli a vůbec mě nepolitovali. Veděli zajisté po zkušenostech (což já ne), že ten způsob nebude trvat nepřetržitě, čemuž tak i bylo a má síla se zase vracela a poznal jsem, že mě to vzteklé moře tímto způsobem přivítalo.

Ale co? Zase přišlo těžších věcí. Opustil nás vítr, křídla nám schlípla a my se nemohli pohnout ani o vlásek. A zase me čelo bylo smáčené vráskami, co bude: "Jsme zanešeni do těch mořských pustin, ach, vyjdeme vůbec zase? Ach, spatříme ještě někdy zemi živých? Ó matko milá, země, země, matko milá, kde jsi? Vodu rybám, tebe nám dál Stvořitel Bůh. Ach, ryby se svého bydliště rozšafně drží, my pak nesmyslní své opuštíme. Nepřispěje-li nám nebe na pomoc, jistě v té smutné propasti zahyneme." Takovýmito myšlenkami se nepřestala trápit má duše. V tom začali křičeti plavci: Já vyběhnu: "Co to" Oni, že přichází vítr. I rozhlédnu se a nic nevidím, ale oni i přesto rozpínají. I přišel vítr, pochytil nás a znovu nás nesl, což všem přineslo radost, která nám ale v zápětí rychle zhořkla.

Rozmáhal se námi ten vítr tak silně, že nejen námi, ale i těmi pod námi hlubinami zmítano bylo, až hrůza prostupovala srdcem. Moře totiž svými vlnami burácelo tak, že jsme mířili hned dolů, hned zase nahoru, jako kdybychom chodili po vysokých horách a hlubokých údolích. Někdy to s náma nahoru vystřelilo tak, až se zdálo, že budeme moci dosáhnout na měsíc. Tu se zase zdálo, že poboční vlna jdoucí proti nám nás zaleje a hned na místě potopí. Ona pak podnesla vždycky toliko, že nás ten prkenný koráb odrážel sem a tam, podáván od jedné vlny druhé, jednak na ten, jednak na druhý bok dopadal, jednak předkem kolmo shůru, jednak dolů strměl. Odkud na nás vždy nejen voda a přes nás do povětří stříkala, ale my nemohli ani stát ani ležet a přehazovala nás z boku na bok, na nohy, ale stavěla nás i na hlavu. Z toho všeho na mě šla závrať, což se dělo nepřetržitě dnem i nocí, z čehož si může každý dovodit, jaké hrůzy a strachu jsem tady musel pociťovat. A pomyslel jsem si: "Ach, tiito lidé ve srovnání s ostatními ve světě mají důvod být pobožnými, když si po celý svůj život nemohou být jistí hodinou své smrti." A když se kouknu, jak nábožní jsou, vidím, že stejně jako ostatní v krčmě žerou, pijí, hrají, chechtají se, oplzle mluví, zlořečí a páchají všelijakou prostopášnost. To mě zarmoutilo a začal jsem jich napomínat i prosit, aby pamatovali, kde jsme, ustali v takových věcech a volali k Bohu, ale nebylo to nic platné. Jedni se mně vysmáli, druzí se na mě osopovali, třetí napřahovali a čtvrtí vyhodili strojiti. Mámil můj, abych mlčel a pamatoval, že jsem hostem v cizím domě, kde nejlépe je býti slepým a hluchým. "Ach to je nemožné" řeknu, "aby ta věc byla dobrá s takovými obyčeji. Tu oni opět propadali záchvatu smíchu. Když jsem viděl takovou nezbednost, musel jsem mlčet a bál se, aby se mně od nich nedostalo nějakého výprasku.

Pak bouře zesílí a strhne se proti nám strašlivý vichr. V tom zesílí bouře a proti nám se strhne silná vichřice. Teď teprve nás moře vlnami, až k nebi začne vkuřovat, vlny si nás podávají jako míče, hlubiny se otevírají a hned nám hrozí, že nás pohltí, a pak jsme zase vyhazování vzhůru. Pak se zase kutálíme v kole a hází s námi sem a tam, až všechno praští, jako by se mělo roztříštit na statísice kusů. Tu já celý zkoprněl a před sebou již neviděl nic, než zahynutí. Této síle již odolati nemohli a bojíce se vehnání na skály nebo mělčiny, křídla strhovali a na přetlustých provazích vyhazovali jakési veliké železné háky a doufali, že tak přečkají na místě, než bouře pomine. Ale nadarmo. Někteří z po provazech lezoucích byli do moře vmétáni prudkostí větru do moře jako housenky a dalším se téže silou trhaly kotvy a tonuli v hlubinách. A teprve poté se začala naše loď zmítat na proudě řeky jako tříska a už beze vší ochrany. A teprve pak se ta jejich železná, svévolná srdce obměkčila: bledli, trnuli, nevěděli, co si počít, teprve na Boha vzpomínali, k modlitbám vybízeli a sami ruce spínali. Tu začala loď i s námi usedat na dno moře a zároveň třískat o hromadna skaliska ukrytá pod vodou a skrze to začala padat a pukat, načež se k nám přivalovala voda těmi rozštěpeninami, a ač nám bylo poručeno jí vylévati, čím a jak kdo mohl, nebylo to nic platné. Tlačila se násilně k nám a nás tlačila násilně k sobě. A žádný z nás již před očima neviděl nic než, jen krutou smrt. Plakali jsme, křičeli a nesmírně úpěli. Avšak život nám byl milý, a tak se každý chytal toho, co mohl: tabulí, desek, holí, aby se tím ubránil před utopením a snad přece mohl někam vyplout. Až i já jsem se čehosi chytil, když všechno potonulo a loď se rozsmekla, vyšel jsem s nemnohými na jakýsi břeh, a všechny ostatní pohltila ta strašlivá propast. Sotva se vzpamatuji od zděšení a hrůzy začnu své vůdce hubovat, kde že mě to uvedli. Oni, že mě to neuškodilo, a když jsme vyvázli, ať myslím pozitivně. "Myslet pozitivně - tss", do nejdelší smrti se nenechám do něčeho takového uvrtat.

Pak se podívám a vidím, že ti společně se mnou zachránění sedají znova do korábu. "I jděte si vstříc všemu tomu neštěstí, opovážliví lidé, už na to více nechci ani pohledět". Tlumočník můj: "Ne každý je tak rozmazlený! Pěkný je, milý brachu statek a zboží. Pro jeho získání musí být člověk ochoten obětovat i svůj život. Na to já: "Jsem snad hovado, abych se kvůli požitkům těla a pro tělo nechal dobrovolně usmrtit"? Vždyť tak nečiní ani hovado, ovšem člověk ano, přičemž by měl raději hledat zisků a rozkoší pro duši.