Při poslechu ... mrazí

Zvažoval jsem dnes několik titulků, ale nakonec jsem se rozhodl pro neúplný titulek, do něhož lze ledacos dosadit. Když někdo pozorně poslouchá může ho nejenom zamrazit, ale mohou vyhrknout i slzy, ať motivované dojetím či jiným způsobem. Může však dojít i k vyvolání jiných pocitů a projevů, ale aby bylo možné těchto silných prožitků je zapotřebí schopnosti intenzivního vnímání.

Mnozí však nechtějí intenzivně vnímat - stále častěji lze narazit na lidi absolutně nemajících ponětí o okolí, kteří neustále poslouchají na maximální hlasitost MP3ky nebo MP4ky a mají na uších sluchátka - i hudbu a texty lze intenzivně vnímat, ale myslím si, že u zmíněných lidí to spíše nelze očekávat, a že se ti právě snaží o to, ať nemusí nic vnímat, ať nemusí ničemu naslouchat - lze pochopit touhu od něčeho nebo před něčím utéci, ale neumím-li poslouchat a naslouchat, pak se může stát, že mně unikne i něco pro mě prospěšného.

Při poslechu...mrazí. Např. při poslechu hudby, ale i když slyším nějaké předčítání či když poslouchám slova nějakého člověka může mrazit. Proč mrazí? Z různých důvodů, může jít o dojetí, o poznání sebe sama, o zjištění toho, že se mnou někdo sdílí stejnou zkušenost, o to, že je-li něco rečeno či zazpíváno, pak mě to zasáhne, neboť jsem něco podobného zažil či mám z něčeho podobné dojmy, akorát to třeba nedovedu tak obratně formulovat. Z toho, jak člověk řadí a používá slov a vět lze rozpoznat i cit pro jazyk, ale i ten se dá zdokonolovat, je-li snaha.

Někdy mrazí/mnohdy mrazí/z...,při.../protože.../ Ale vrátím se k tomu poslechu - rád si zpívám, prozpěvuji, přirozený lidský zpěv mě většinou těší daleko víc, než hudba uložená na souboru, v počítači, na CD... či jinde, ačkoliv přirozeně také poslouchám i hudbu, která nevychází z hrdel lidí aktuálně obklopených kolem mě. A patřím k těm, kteří obvykle neposlouchají hudbu jenom pro prožitek z melodie nebo rytmů - někdy sice chci v sobě podpořit lepší náladu a pustím si něco veselého s chytlavou melodií - např.  Aquu nebo něco podobného, ale velmi často se snažím při poslechu intenzivně vnímat a hluboce přemýšlet nad tím, co je obsaženo v textech. Některé texty však umějí zasáhnout hodně hluboko. Včera jsem si na youtube poslechl mnoho textů od rappera Lipa a nejednou mně vrhkly slzy do očí, a při mnohých mě mrazilo.

Zkritizoval jsem mladou generaci jakožto viníka marasmu, ale tím jsem i sebe samého označil jako viníka marasmu, neboť i já zatím patřím k mladé generaci. Můj výrok byl přehnaný, a ne zcela správný, a do jisté míry i nespravedlivý, a dopustil jsem se nešťastného paušalizování. Paušalizující odsudky bývají často k slyšení a i já se jich dopustil, ale nevnímám to jako správný směr. Nejen při poslechu může scházet schopnost intenzivně vnímat, ale může scházet i v jiných situacích - např. je-li nějaká záležitost viděna jenom z jednoho zorného úhlu pohledu, což se mně zdá taky časté.

Mnohdy slýchám jednoznačné výroky:  "to je potřebné", " to je k ničemu" - Ale kdo má právo určovat, že něco je nepotřebné, neužitečné, a k ničemu? -  Nevypovídají takové odsudky spíše o omezenosti?

Lipo dle mého názoru sepsal nejeden velmi zdařilý text - v jednom textu zmiňuje, že Rap je promarněná šance, a v množném čísle vyznal: "věřili jsme, že rap může změnit spoustu věcí, nikdy tomu tak nebylo, ale ani dnes tak není" - Lipa neznám osobně, a tak nemohu vždy zcela přesně porozumět tomu, co chtěl sdělit, ale domnívám se, že se zde zrovna snaží přímo zasáhnout do terče naší omezenosti. Mnohé odsuzujeme za to, že dělají něco nepřínosného, z čeho se moc nevytluče, jenže skrz tato naše odsouzení, pak může snadno dojít k vyhoření a naše nemilosrdné rozsudky vedou k pálení toho, co by mohlo být přínosné. 

Při poslechu zamrazí a to třeba i tehdy, slyší-li člověk otázky, které si sám klade. Myslím, že lidé mají po sobě touhu něco zanechat, ať už jde o cokoliv, a že občas přemítají a možná i psaní blogů bývá motivované snahou zanechat po sobě nějakou stopu.

Vrátím se ještě k tomu marasmu - za marasmus nemůže konkrétní generace, ať mladých, starých či lidí středního věku. Mezi lidmi jakéhokoliv věku lze nalézt lidi dobré i špatné, ale vyžaduje to schopnost nejen poslouchat, ale i intenzivně naslouchat, abych mohl poznat, kde je to dobro, ačkoliv i dobro a zlo může být vnímáno velmi individuálně. Důležité je naučit se komunikovat a to bývá dosti těžké - labyrint světa je složitý, avšak i v tom světě, ke kterému mám mnoho výhrad lze vidět naději a tu naději lze spatřovat právě v lidech, jenže problém bývá v tom,  že lidé již často nemají sílu ani odvahu.