Co už se odehrálo, nezměníš

Zmínil jsem, že trvalé setrvávání na jednom místě vede ke škodám. Jenže realita ani neumožnuje nepřtržitě setrvat na jednom místě, dlouhodobá setrvání ano, ale trvalá nikoliv. A zcela k běžnému přemítání patří rozjímání nad tím, kam dále směřovat. Během svého života se setkáváme s mnoha kolektivy a ty se mění, a každý kolektiv je jiný, a s některým si sedneme více a jiným méně. Nehceme-li však sebe samotné ochudit, pak je dobré, abychom se uměli přenést přes určité věci, neboť jak již píši v titulku: "Co už se odehrálo, nezměníš"

Nemá smysl patlat se v tom, co bylo, a co bych udělal jinak. Kdybych mohl něco vrátit, stejně bych se vrátil bez zkušeností a opakoval stejných chyb. Je spíše dobře, že se nedá změnit to, co se již odehrálo, neboť bylo-li by to možné, pak by neexistovalo zkušeností a prostor k rozvoji člověka by byl značně omezený.

Nejsmutnější bývají loučení, ale bohužel i ta jsou nutná, proto aby do našich životů mohlo vstoupit více lidí, kteří nám mohou pomoci k rozvoji. Někdo bere  veškerá setkání a i život jako souhru náhod a nevěří příliš v osud a to, že něco je předurčeno. Já zase příliš nevěřím na náhody a věřím více tomu, že vše se děje z nějakých přičín, a také tomu, že všechno se vrací jako bumerang, ačkoliv se někdy vrátí něco zcelá jiného, než bumerang. Loučení bývá často spjaté s nějakou cestou, a pro nasbírání zkušeností je třeba někdy i vycestovat. Díky jedné cesty jistých lidí za zkušenou jsem letos více poznal jednoho člověka, s kterým jsem se setkával již předtím tři roky, ale opravdu jsem znal pouze jeho jméno a příjmení. Netušil jsem, "jaký vzácný skvost" se nachází v mé blízkosti. Hodně mě posunul, hodně mně pomohl, nevím, zda to tuší či ne či jestli se o to záměrně snažil. Zcela jistě mu však za mnohé vděčím, díky němu se značně rozšířily mé obzory. Díky němu jsem si mnohé uvědomil. Mohu být rád, že ve mně nemusí dominovat negace,  a že i ve světě reálném se nachází hodně lidí mně blízkých.

Ne všem a ne všemu člověk porozumí, ale jak jsem již vícekrát zmínil "Co už se odehrálo, nezměním", a tak stačí přiznat si, že jsem v mnohém chyboval, a že chci pochopení proto, že jakožto lidská bytost mám právo na to se mýlit a chybovat, a že si zasloužím zelenou k dalším šancím. Nikdo není perfektní, takže je zapotřebí, abych i já uměl uznat, že i druhým je třeba umět vystavět zelenou a nechat jim volný průjezd k další šanci. Není dobré všechno vnímat jako agresi či být agresivní kvůli nějakým škobrtnutím.

Můj předchozí článek nesl název: "Vzpomínám si..." a já si vzpomínám na krásně prožité čtyři roky s jednou paní, o niž jsem mluvíval i negativně, ale i o ní byl jeden z mých dřívějších článku s názvem tuším "Některé věci člověk ocení, až časem".  Pozdě jsem si uvědomil, kolik toho nejen mně předala, a jak se pro nás hodně obětovala, ačkoliv mnozí to neuměli ocenit. Po čtyřech a půl letech již nemůže setrvat, a jde na jiné místo a já jí chci popřát, ať se jí tam daří, ačkoliv si tento článek nepřečte. V závěru jejího působení pro ní bylo připraveno spousta jistě milých "třešniček na dortu" a věřím, že tím byla značně potěšena.

A já mám po těch převážně krásných čtyřech letech také zajímavý plán, tudíž doufám, že ho nic nezhatí, a že budu rád za všechny zážitky, které se odehrají a již je nebude možné změnit.