Vzpomínám si...

Vzpomínám si na rok 2008, který pro mě byl rok významných předělů a na svou hlubokou naivitu v té době, kdy jsem věřil, jak už všechno bude dokonalé a krásné, jakmile splním jeden ze svých dalších cílů, jak pak budu šťastný a mé štěstí nic nepřekoná. Vzpomínám si také, že rok 2008 byl prvním rokem, kdy jsem blogoval. Vzpomínám si, že se již v roce 2008 mnoho lidí ocitalo ve velmi svízelných situacích a propadalo sklíčenosti, avšak zároveň se mně zdá, že tehdy i přes všechny těžkosti lidé ještě věřili v naději a mám pocit, že dnes už opadla veškerá naděje a rozrostlo se nápětí, pocity beznaděje a pocity marnosti nad životem v Česku, neboť stále častěji u mých vrstevníků, ale i mladších slýchávám, že tady v Česku už to nemá smysl, že to tady nejde od 10 k 5 ani od 5 k 0, ale rovnou od 0 k -5.

Vzpomínám si zároveň, že příliš negace dobrého ovoce moc nevydá. Vzpomínám si i na snahy být pozitivní, jenže pouhá snaha někdy nepomůže. 

Vzpomínám si na mé postěžování si ze začátku tohoto roku, neboť se mně pořád nedařilo dostat tam, kam jsem si přál a jakožto člověk hledající ve všem symboliku ptával jsem se sebe sám, proč že nikam nejsem zván, ale vždy mohou nastat momenty příjemných překvapení, a tak byť nejprve došlo k nezdarům, nakonec se jedna věc přeci jen podařila.

Vzpomínám si na několik zajímavých myšlenek, např. prý kdo věčně sní jen, ten nezmění nic, je třeba něco udělat, než pořád jen snít, avšak sny já nepovažuji za špatné, ale asi bude důležité přemýšlet a učinit něco, k tomu, aby sen mohl být realizován.

Vzpomínám si na jedno z mých přání, které se naplnilo, neboť jsem chtěl, aby mně byl nablízku jeden člověk a také, že byl a již ho znám několik let, ale přesto jsem jej poznal teprve letos, ačkoliv někdy nevím, jak si jeho postoje interpretovat, nechci se na něj zlobit, i když bych nějaké výtky mohl míti, neboť vím, že se mně několikrát snažil něco naznačiti a nenápadně mně pomoci. Vzpomínám si také na tato rčení: "jsi-li bez viny, sám hoď kamenem" a "nesuď, jinak budeš sám souzen."

Vzpomínám si, jak člověk občas filozofuje nad smyslem a významem ledasčeho a dochází k jistým závěrům a za jeden ze zajímavých závěrů, ke kterým lze dospět, bych označil následující myšlenku: "říká-li se něco příliš často, pak se vypovídací hodnota snižuje". Zároveň si vzpomínám,s jakou oblibou analyzujeme druhé, ale jak na druhé straně zapomínáme analyzovat sebe samotné.

Vzpomínám si, že nic není trvalé, a že v průběhu času se toho hodně změní a nejde pouze o čas, ale i okolí lidí, s nimiž se stýkáme, neboť kolektivy se během života v docela rychlých etapách obměňují.

Vzpomínám si na nedostatek odvahy, který mě brzdil a částečně mě bzdí dodnes, přesto však jsem již dokázal sebrat odvahu k záležitostem, o nichž bych dříve ani snít nechtěl.

Vzpomínám si na velice vážný krok, ke kterému jsem se odhodlal, jelikož se domnívám, že se jedná o příležitost, které se mně v budoucnu už dostat nemusí, a tak doufám, že nebudu litovat, že jsem k něčemu takovému konečně sebral odvahu.

Vzpomínám si na chvíle rozmrzelosti, ke kterým jsem neměl pádný důvod, ale i ty rozjuchanosti, ačkoliv nešlo o nic, což by k takto euforickým pocitům mělo vést.

Vzpomínám si, jak se mluvilo o mně, aniž by si to mluvčí uvědomoval.

Vzpomínám si, jak snadné je kritizovat, a že je mnohem těžší něco vytvořit a uvědomuji si, že mám někdy plno zbytečných připomínek, namísto toho, abych byl vděčný.

Vzpomínám si na cestu plnou náročných chvil, avšak přestou sťastnou

Vzpomínám si, jak stále dochází k nějakým loučením, která v sobě ukrývají hlubokou symboliku, jelikož v životě nepřetržitě něco končívá a něco začíná, a tak je třeba být vděčný za všechno dobré, co bylo nebo je.