Vysvědčení

Již nepatřím k těm, kteří 31.1. nebo jiný den na konci ledna dostávají pololetní vysvědčení, což však nic nemění na tom, že nyní stále ještě dostávám vysvědčení, byť symbolická. Ta skutečná vysvědčení však představují něco zcela jiného a mohou znamenat veselé tváře, ale u těch méně úspěšných mohou vést i k slzám a strachu. Neúspěch je demotivační a příliš mnoho úspěchů zase může způsobit přehnané, nezdravé sebevědomí.

Já osobně se domnívám, že ta vysvědčení, které se rozdávají na konci prvního a druhého pololetí sice mohou mít nějakou vypovídací hodnotu, ale že nemusí napovědět tolik, jak se někomu zdá. Dále si myslím, že neúspěšné vysvědčení ještě nemusí znamenat neúspěch do budoucna. I ti méně úspěšní se mohli snažit a může je mrzet, že to někde zavrzalo, a takové není dobré deptat tím, že se jim vynadá jak jsou beznadějní lajdáci, ale že je třeba ocenit alespoň tu jejich snahu. Papírová vysvědčení budí emoce, ale je třeba myslet na to, že kdo se bude snažit, tak není ztracený případ a vždy má ještě šanci na to se zlepšit. Je také třeba myslet na to, že někdo více disponuje nadáním či talentem a jiný musí tzv. více dřít, ale nemyslím, že je správné stresovat děti a snižovat jim sebevědomí kvůli toho, že v některých věcech jsou méně talentované, než jejich spolužáci. Domnívám se, že pokud nejde o školu se zvláštním zaměřením na sport či jiným speciálním talentovým zaměřením, pak by se z předmětů jako hudební, tělesná a výtvarná výchova neměla dostávat známka, ale místo známky by mělo být uvedeno pouze splnil.

Uvedl jsem, že vysvědčení stále ještě dostávám, byť symbolická. Ve vyhledávači google jsem nenašel žádný výklad přesného významu slova vysvědčení, ale dle mé prosté definice je vysvědčení zhodnocení určitých projevů. Na základě této prosté definice lze tvrdit, že každý dostává symbolická vysvědčení. Naše projevy jsou pravidelně někým hodnoceny a těmi hodnotiteli býváme i my samotní. I my samotní si pravidelně udělejeme symbolická vysvědčení, a pokud umíme být i sebekritičtí, poté si alespoň někdy přiznáme, že některé z našich činů nelze považovat za povedené, a že by je bylo třeba zhodnotit dostatečnou či rovnou nedostatečnou. Ve svých hodnoceních ovšem můžeme být i sami k sobě nespravedliví, a pokud všechno, co jsme učinili považujeme za nepovedené, pak by bylo třeba zapotřebí i naučit se pochválit. Neměli bychom to však s hrdostí na sami sebe přehánět, neboť hodnotíme-li veškeré své projevy, ať už činy, slovy, myšlenkami či jinými způsoby jako výborné, pak to nesvědčí o naší dokonalosti, nýbrž spíše o naší přílišné a neuvědomělé pýše.

Symbolická vysvědčení však mnohem častěji, než od sebe samotných, dostáváme od druhých. A i ta symbolická vysvědčení nás někdy mohou zamrzet, neboť se domníváme, že naše snažení není dostatečně doceněno. Ačkoliv nás ta symbolická vysvědčení někdy nepotěší, tak je dobře, že se nám jich dostává, neboť nám mohou pomoci uvědomit si i to, co nám třeba nepřipadá zcelá důležité, nýbrž má zásadní význam a zároveň nám mohou pomoci pochopit i opak, tedy, že to, co se zdá jako obrovská zátěž nakonec může být úplná prkotina.