Koleje

 Na mém blogu se objevili koleje a já mám velmi rád symboliku kolejí či vlaku. Miluji železnici a domnívám se, že je smutný každý odstraněný kilometr železnice. Byl bych rád, kdyby se na ty málo využité železniční tratě opět vrátil život. Koleje totiž mají svou historii a píší svůj příběh.

Velmi se mně líbí staré, červené motoráčky. Regionovy jsou prý pohodlnější, ale ty červené motoráky se mně líbily víc (Ano, regionovy jsou rekonstruované červené motoráky), ale ty červené motoráky převezly v průběhu mnoha let obrovské množství lidí s rozličnými osudy, a líbila se mně jejich historie. Jde totiž o vlaky, které často zastavovaly v horských oblastech nebo místech, odkud lidé směřovali na místa rekreace a u těch rekreací se často jednalo o zastávku, která předcházela nějakým puťákům nebo stanováním. A já si vážím těch, kteří se i dnes vydají s kytarou, zpěvníkem a těžkou krosnou někam, kde si s ostatními při ohínku zazpívají, popovídají, a nad tím ohněm něco dobrého opečou. A nemám rád fanatiky, kteří by těmto lidem v tom chtěli zabránit kvůli toho, že je to prý neekologické. I ten, kdo si udělá táborák může být milovníkem přírody.

Vlak jezdí po kolejích a někdy se nám může stát, že vykolejíme. Jsme-li vykolejeni, je to nešťastné, ale vždy je ještě možnost, že se vrátíme na tu správnou kolej, a ať už jsme na kterékoliv koleji, pak se přepravujeme mezi stanicemi. Teď  ve středu jsem zapomněl vystoupit ve správné stanici, a tak jsem jel ještě o jednu stanici dál, ale i tohle mohl být směrem ke mně nějaký signál. Možná, že se pohybuji ve špatných stanicích a měl bych směřovat o stanici dál, ale co to znamená o stanici dál? Na stanicích obvykle bývá nástupiště, a na tom nástupišti se seskupují lidé, a mezi nimi se vyskytují, jak skupiny lidí, kteří se neznají, tak i skupinky těch, kteří se spolu vzájemně znají a ti lidé povětšinou čekají na vlak, kterým se chtějí někam přepravit, a během té cesty mají možnost koukat se z okna, kolem jakých míst  projíždí, či si něco číst nebo se dát s někým do povídání a existují i další možnosti a všichni ti lidé mají nějaká přání, nějaké cíle a nějaké touhy a určitě mnozí z nich, něco hledají, ačkoliv neví, přesně co. Po kolejích směřujeme na místa, kde očekáváme prožívání něčeho, ať už  příjemného nebo nepříjemného a nebo jedou do míst, kde očekávají naplnění svých cílů, ale zároveň pochybují, jestli trasy, kterými projíždějí jsou skutečně těmi místy, kde mohou dosáhnout naplnění svých cílů. 

Proč někdo jde na vlak velmi těsně a riskuje, že si ho nechá ujet? Nejde třeba i o to, že si tím skrytě přiznává nějakou nespokojenost a to, že se chce vyhnout něčemu, co se mu nezdá smysluplné? A proč někdo chodí na vlak příliš brzo, např. i pokud jsou teploty hluboko pod nulou a je silný vítr? Nevyjadřuje zase svou nespokojenost jiným způsobem, neříká vlastně: "Mouchy, snězte si mě", "sice jdu do toho, ale mám pocit, že mně pořád něco uniká."

Náš život jde také přirovnat ke kolejím, a symbolicky chodíme po kolejích, které něco znamenají, zastavujeme v různých stanicích, naše cesta stanicemi je z bezpečnostního hlediska zcela v pořádku, a jindy nám brání v pokračování cesty po kolejích nepřiznivé podmínky a občas se stane i to, že vykolejíme. Naše životní cesta po kolejích však nikdy není přímočará, a tak využíváme přestupních stanic, a během života nás čeká i několik konečných stanic, a ty konečné stanice znamenají nějaké životní zlomy, a často jsou spojené i se slzami.